Závislí na dohledu. A na víře, že nám pomáhá
Vláda žádá v novele zákona větší pravomoci pro tajné služby – při prolamování bankovního tajemství a kontrole telefonů – dá se celkem spolehnout, že je dostanou, za zvuků jaksi standardizované debaty o rozporu mezi svobodou a bezpečností, potřebě je nějak vyvážit, posílit druhou, aniž by příliš utrpěla ta první.
A bezpečnost většinou nad svobodou vyhrává, je to svým způsobem jednoduchá volba. Stačí, aby si jeden představil nějaké místo, kde bylo hodně lidí, těsně po výbuchu bomby a nenápadného pána, který někde na monitoru zběžně studuje vaše finanční transakce, na nichž toho asi moc zajímavého neshledá. Kdyby se jedna z těch dvou představ měla naplnit, kterou by si asi vybral? A jakých reakcí by se asi dočkal, kdyby řekl: volím bombu. Pokud je ve vzduchu možnost ztráty lidských životů, nejede vlak. Nic moc zvláštního na tom není.
Jiná otázka ale je, kam ten vlak jede. I kdyby nastala ta ne zrovna pravděpodobná eventualita, že vážná teroristická hrozba pomine nebo se alespoň stane výrazně menší (jenomže vždycky se něco děje), ty pravomoci službám zůstanou. Zůstane tu jakási infrastruktura celospolečenského dohledu. Jistě, v současné době si můžeme říct, že ty služby jsou pod jakous takous kontrolou, že se soustředí na relevantní cíle, že nemají „zlou vůli“. Může to být pravda. Jestli se ale ta vůle jednou změní, bude mít veliké možnosti. Takový je ale celosvětový trend, těžko čekat, že zrovna v Česku to bude jinak.
Zvyšování míry dohledu totiž nesouvisí jenom s nějakými aktuálními hrozbami, západní společnost začíná být dohledu uvyklá, sama ho provádí, když má tu možnost a ráda se mu vystavuje. Skutečnost, že tajná služba bude mít přístup k většímu objemu informací, těžko může nějak vážně znepokojit člověka, který ví nebo tuší, že o něm podobné informace už stejně má kde kdo, který o sobě s radostí na sociálních sítích zveřejňuje ledacos a dává to k dispozici vlastně každému, koho by to snad mohlo zajímat.
A dělá i svoje privátní volby mezi svobodou a bezpečností. Pro každého rodiče děsivá eventualita, že se venku jeho dítěti něco stane, ho může přivést k tomu, že potomkovi k mobilu, přes nějž ho jednou za čas zkontroluje, přidá ještě GPS lokátor, díky němuž může průběžně na mapě sledovat, kde se dítě právě nachází.
Možná ho skutečně užijí jenom v mimořádné situaci, trochu bych se ale divil. A dítě bude vědět, že na něj maminka s tatínkem dohlížejí, i když zrovna nejsou nablízku. Nezažije ten opojný a asi i nebezpečný pocit: teď o mně nikdo neví, objevuju svět na vlastní pěst a riziko. Společnost závislá na dohledu jedná o v celkovém kontextu drobném posunu hranic jeho možností. Ti starší uvykli tomu, že se někdo dívá, brzy dospějí generace, pro něž je permanentní dohled ze strany nějaké – třeba dobře mínící – autority to jediné, co znají. Copak to asi se světem udělá?
