Naobědvaný soudce, smířlivý soudce. Co je ještě ovlivňuje?

Co všechno ovlivňuje rozhodování soudce? Jeho odvaha, hodnoty, temperament, ale i denní doba stání. Hlavně však schází shoda na ideálu.

Když soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Helena Králová zprostila koncem května Janu Nagyovou-Nečasovou a vojenské zpravodajce obvinění ze zneužití Vojenského zpravodajství, vyvolala tím poprask. Spekulace přiživil fakt, že se proces odehrával v režimu utajení. A také to, že Králová hned na místě rozsudek neodůvodnila a vzala si čas na sepsání argumentů, které ji k osvobození obžalovaných vedly. Čím méně bylo informací, tím víc se objevilo interpretací a spekulací, co mohlo Helenu Královou k vynesení takového rozsudku vést.

Vysvětlení a vhled do její soudcovské duše se hledaly v jejích dřívějších rozsudcích. Připomínalo se, že dnes 63letá Králová byla až do ledna 1990 členkou KSČ. Rozebíralo se, jak se předtím rozhodovala v dalších společensky citlivých případech, které jí skončily na stole, jako bylo vydírání bývalého generálního ředitele Novy Vladimíra Železného. Nebo proč zprostila obžaloby bývalého šéfa státní ropné firmy Čepro Tomáše Kadlece.

Případ přitahuje pozornost k zásadnímu tématu, co všechno vlastně ovlivňuje rozhodování soudců. Ve vyspělých demokraciích, kde lidé věří ve vládu práva, na soudce veřejnost pohlíží jako na ztělesnění spravedlnosti. Je v tom podobný respekt a intuitivní úcta jako u lékařů. Vidíme v nich spíš instituci než konkrétního člověka. Jenže právě charakter, temperament, světonázor, hodnoty, ale také spousta dalších, přízemnějších věcí, jako je třeba denní doba, mají na rozhodování soudce zásadní vliv.

Jaké chceme soudce

Začátkem loňského prosince uspořádalo v Martinském paláci na pražských Hradčanech několik významných advokátních kanceláří uzavřené sympozium na počest osmdesátých narozenin exministra spravedlnosti a dlouholetého předsedy České advokátní komory Karla Čermáka. Právnická elita se zamýšlela, jak jsme na tom po čtvrtstoletí svobody se spravedlností. Nejvýraznější postavy současné justice – jako vrchní pražská žalobkyně Lenka Bradáčová či předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa – upozornily, že společnost a také justice samotná nemá jasno, jak ideál soudce a žalobce vypadá. „Adepti na státní zástupce procházejí psychologickými testy. Často se nám stávalo, že jsme kroutili hlavou, proč někteří kandidáti, o nichž jsme byli přesvědčeni, že můžou být dobrými žalobci, neprošli. Pak nám došlo, že my jsme těm psychologům vlastně vůbec jasně neřekli, jaké osobnosti chceme,“ konstatovala tehdy Lenka Bradáčová.

Celé téma najdete v novém vydání Týdeníku Echo.