Čechoslovák v gulagu: Byl jsem silný, ale čtyřicátníci už neměli šanci

Na prostranství před nákupní galerií Quadrio v centru Prahy ve stínu slavné pohyblivé Kafkovy sochy od Davida Černého až do včerejška stály i panely výstavy k výročí deseti let Příběhů 20. století. Takových výstav jsme v Paměti národa připravili už více, ale že by někdo přímo k pamětnickému medailonu přinesl květiny, se nám často nestává. Překvapilo nás to o to víc, že právě zde představujeme málo známou kapitolu české a slovenské moderní historie, deportace do sovětských gulagů. I proto jsme se rozhodli představit příběh Michala Demjana podrobněji, nežli to dovoluje omezená plocha výstavního panelu.

Michal Demjan v roce 1939 utekl do Sovětského svazu, kam šel, jak říká, za lepším životem. Tady ho nenašel, jak lapidárně poznamenává, soudruzi ho poslali do gulagu, ze kterého se dostal až po útoku Hitlera na SSSR. V bojích na východní frontě utrpěl zranění, po válce pracoval jako bachař na Pankráci.

Narodil se roku 1921 v Československu na Podkarpatské Rusi v obci Vyšný Verecký, která se dnes jmenuje Verchni Vorota. V březnu 1939 území obsadil Maďaři, spojenci nacistického Německa. Demjanovi stejně jako většina sousedů hospodařili: „Moc mě to nebavilo. Tátovi jsem řekl, že se chci stát automobilistou, profesionálním šoférem. To byl můj sen. Táta to hned zamítl a dělal si z toho legraci. A to mě štvalo. Tak jsem si řekl, že až budu dospělý, tak uteču.“ Michal v roce 1939 s osmi asi stejně starými kluky překročil hranice do Sovětského svazu. Někde u lesa za čárou si zakouřili a dopili vodku, kterou si koupili na posilnění. Netušili, že je sleduje dvojice rudoarmějců. Jeden voják zvolal na druhého: „Zastřel je!“ Poděšení kluci prosili, ať to nedělají, že hledají jen práci. Jejich přání jim lidový komisař NKVD, který je odsoudil na tři roky do lágru, vlastně vyplnil.

Ve vesnici mezitím nastal poprask. Když se osm mladíků nevrátilo domů, vydaly se je jejich matky hledat. I ony překročily hranice do Sovětského svazu, i je čekalo zatčení. Ve vězení se s dětmi krátce shledaly, ale ne na dlouho. Komisaři NKVD je nechali transportovat na otrocké práce do textilních továren. Michalova otce zatím doma okupační úřady odvedly do maďarské armády, později rukoval po boku wehrmachtu na východní frontu.

 

Dozorci se hřáli, vězni umírali

Michal se ocitl v sibiřské Tolokňance. Dvanáct hodin denně rubal stromy. Jeho norma činila sedm kubíků na den, ke splnění normy musel pokácet minimálně deset stromů, oklestit je a stáhnout k řece, po které se splavovaly dál. „Ráno jsme pochodovali do lesa. Dozorcům jsme rozdělali oheň, u kterého se celý den hřáli. My zatím rubali. V létě nás nejvíc obtěžovali komáři, takže jsme nosili takové síťky přes obličej. Zvládal jsem to, byl jsem silný. Ale čtyřicátníci už neměli šanci, ti umírali,“ popisuje Demjan, který v táboře přežil více než dva roky. Denně měl nárok na sedmdesát gramů chleba. Za dvanáct hodin porazit až patnáct stromů, čímž získal chleba navíc – 110 gramů, což obnášelo zhruba dva krajíce. Kromě chleba vězni snídali a obědvali vodovou polévku, k večeři bramboru, za odměnu dostávali kousek ryby. Vzpomíná, jako výhodu získal, když dostal na starost koně ke stahování dříví z lesa. Mohl se totiž najíst i z jeho přídělu ovsa.

Mladý a silný Michal byl z domova zvyklý na těžkou dřinu, nakonec ale i on onemocněl. Horečky sice po pár dnech ustoupily, ale zeslábl natolik, že ho velitel pracovní čety nechával v táboře. Mátožil se kolem kuchyně, kde hledal mezi odpadky syrové rybí hlavy, kterými se živil. Všiml si ho postarší běloruský kuchař, který mu řekl, že doma na něj čeká stejně starý syn a on mu ho připomíná. Tím byl zachráněn. Stal se pomocníkem v kuchyni a drhl kotle. Po čase dokonce vařil a vydával ostatním vězňům polévku.

 

Táta stál proti mně

Tak jako mnoho jeho spoluvězňů se Michal Demjan dostal z lágru díky československé diplomacii, která vyjednala vznik vojenské jednotky v Buzuluku. Stal se pomocníkem u lehkého kulometu. V bitvách na území Sovětského svazu netušil, že útočí proti vlastnímu otci: „Táta stál proti mně. Po válce mi říkal, že byl na stejných místech jako já. To je osud,“ se zvláštním výrazem ve tváři vysvětluje Michal Demjan.

V noci na 9. března 1943 ho během útoku přes zamrzlou řeku Mža na Sokolovo zranili. Němci ho povrchově zasáhli ve tváři, druhá rána mu prostřelila pravou ruku. Po několika měsících ho z nemocnice v Mičurinsku odeslali k 44. gardové divizi Rudé armády. Obsluhoval těžký kulomet Maxim, který připomíná malé dělo na kolečkách. Na severu Kurského oblouku u běloruské Rečice ho znovu Němci málem zabili. Střepina ho zasáhla do nohy. Po zotavení na začátku roku 1944 se vrátil zpátky k čs. armádě, která se formovala v Rovně. Při prvních bitvách na Dukle se mu udělalo špatně od žaludku, zvracel a trpěl malátností. Polní doktor diagnostikoval žloutenku a opět ho odeslal do nemocnice. Na frontu se už nevrátil.

Zpátky domů? To bych byl blázen

Po válce se v Praze hlásil na úřadech. K jeho velkému údivu mu sdělili, že je alespoň podle červeně přeškrtnutých dokumentů mrtev. Když pomocí dokladů, které získal při propuštění z gulagu, dokázal, že je živý a zdravý, přidělili ho do malého strážního oddílu, který doprovázel vlaky UNRRA. Procestoval kus světa, ale žádní bandité na vlak nezaútočili. V srpnu 1947 Michal Demjan svlékl uniformu a zařekl se, že s armádou už nechce mít nic společného. Domů na Podkarpatskou Rus za rodiči se vrátit rozhodně nechtěl. „To už byl Sovětský svaz. To bych byl blázen. Chtěl jsem zůstat v Praze. Nikoho jsem tu neměl, nebylo to jednoduché. Kamarádi z války mi poradili, abych šel na ministerstvo spravedlnosti a přihlásil se ke Sboru vězeňské stráže. Musel jsem projít vědomostním pohovorem, pamatuju se, že se ptali, jaké znám řeky v Číně. Vzpomněl jsem si na Jang-c‘-ťiang a Žlutou řeku a jim to stačilo,“ směje se Demjan. Požadoval místo na pražské Pankráci. Přijali ho, ale odeslali do Valdic, kde hlídal převážně tzv. retribuční vězně, mezi nimi nacistické kolaboranty: „To byli vesměs slušní lidé. Až na výjimky. Dalo se s nimi mluvit. Odeslali mě s vězni na tři týdny na statek kousek od věznice, kde museli pracovat během sklizně na poli.“ Tady se mu prý poprvé připomněl gulag. Proto se k vězňům prý snažil chovat shovívavě.

Mezi vězni měl kamarády z fronty

Hodně se prý změnilo po únoru 1948. Všechny bachaře staré gardy, kteří nastoupili před únorovým komunistickým pučem 1948, rozstrkali po všech možných věznicích. Jeho poslali do Mikulova, kde se cely plnily útěkáři, kteří se pokusili přejít hranice do Rakouska. Na konci roku 1948 dostal k svému překvapení výzvu, aby nastoupil v Praze na Pankráci. „Byla to špatná služba. Víte, já jsem mezi vězni poznal řadu mých kamarádů z fronty. Ani nevím, proč tam byli, do něčeho se zamotali. Těm jsem pomáhal, pokud to šlo. Nosil jsem jim jídlo, pití, cigarety, ale udali mě,“ vysvětluje Demjan své propuštění od sboru v polovině roku 1949.

Svěřovali se dozorci Demjanovi s tím, co prožili? Prosili ho o pomoc? Stěžovali si na zacházení? „Ale ano, stěžovali, někteří. Ale asi protože museli poslouchat. Neviděl jsem, že by někoho mlátili. Tedy párkrát jo. Fackovali je. Ale odůvodňovali to,“ hájí se Michal Demjan, který měl sám strach, že by mohl dopadnout jako jeho přátelé z války. O tom, co prožil v sovětském gulagu, mluvil jen s nejbližšími přáteli z Podkarpatské Rusi a Volyňáky, kteří už před válkou zažili sovětskou kolektivizaci a řada z nich stejně jako Demjan i gulag.

Poté, co ho v roce 1949 vyhodili z vězeňské služby, se hlásil na pracovním úřadu. Do kladenských hutí, kam ho úřad poslal, raději nenastoupil: „To se mi pochopitelně nechtělo, ale ptal jsem se veteránů, kde se má cenu poptat.“ Na doporučení vzal místo v pražských papírnách, kde jako tiskař obalů pro máslo vydržel až do důchodu.

Dnes čtyřiadevadesátiletý Michal Dejman žije v domově pro válečné veterány v Praze – Střešovicích. Je jedním z posledních pamětníků gulagu, jehož vzpomínky jsme mohli před dvěma lety zaznamenat na kameru. „Nesmíte přestat za republiku bojovat. Musíte za ní i trpět,“ říkal nám na závěr svého vyprávění.

Další zajímavé články naleznete v Týdeníku Echo zde.