Sláva parašutistům

KOMENTÁŘ

Sláva parašutistům
Menší kult, který se kolem toho famózního činu z roku 1942 vytvořil, je do značné míry výsledkem příslovečné občanské společnosti. Stát a celá společnost se posléze připojily, píše Daniel Kaiser. Snímek z památníku výsadkářům v kryptě kostela v pražské Resslově ulici. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Daniel Kaiser
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Ještě nikdy od konce války neměli českoslovenští parašutisté, kteří před 80 lety vykonali úspěšný atentát na Reinharda Heydricha, takovou slávu jako teď. Zatímco před třinácti lety se památník v „Heydrichově zatáčce“ stavěl na popud městské části Praha 8, pátečního aktu tamtéž se zúčastnily slovenská prezidentka, česká ministryně obrany, britská ministryně zahraničí a kromě nich ještě řada dalších vysokých politiků.

Už před pěti lety v kryptě kostela, kde se Jozef Gabčík, Jan Kubiš a pět jejich kolegů bránili německé přesile, položil věnec Boris Johnson, loni se tamtéž poklonil německý prezident Frank-Walter Steinmeier. Taková procesí vysokých politiků dřív nebyla a snad neuškodí poohlédnout se za tím, kdo pro tento velkolepý, posmrtný comeback parašutistů připravoval půdu.

 

Ač je to k nevíře, až do roku 1989 byly dramatické dny mezi koncem května a počátkem července 1942 historicky zpracovány jen velmi nedostatečně. Mění se to od 90. let, zásluhou Zdeňka Jelínka, Oldřicha Sládka, Jiřího Šolce, Jaroslava Čvančary a ještě několika dalších badatelů. Poslední dva jmenovaní ani nebyli formálně vystudovaní historici, ale všichni dohromady objevovali prameny (například k většině dokumentů pražského gestapa historici za komunismu prostě nedostali studijní povolení), vyzpovídali ještě žijící pamětníky, psali knihy, vystupovali v televizi. Později k nim přibyli další poučení nadšenci, Vlastislav Janík či archivář Vojtěch Šustek se svou vyčerpávající edicí pramenů. Jsou to všechno historici –⁠ s vystudovaným oborem nebo bez něj –⁠ a popularizátoři v jedné osobě.

Dnes už se všeobecně ví o hromadných vraždách českých občanů tak či onak spjatých s atentátem a pomocí parašutistů, bylo jich 294 a všichni zahynuli v Mauthausenu. Pražský arcibiskup Dominik Duka za ně od roku 2011 sloužil každý rok zádušní mši. Ovšem jména těch lidí známe teprve díky Čvančarovi, o němž by možná nějaký upjatější akademik řekl, že je to jen badatel.

Menší kult, který se kolem toho famózního činu z roku 1942 vytvořil, je tedy do značné míry výsledkem příslovečné občanské společnosti. Stát a celá společnost se posléze připojily, až se nakonec z výročí atentátu stává ústřední datum v české politice paměti.

Účast vysokých politiků na vzpomínkových akcích s sebou, chtělo by se napsat nevyhnutelně, nese jisté riziko politizace. Například ministr vnitra Vít Rakušan v pátek svou řeč zakončil zvoláním „Sláva Ukrajině, sláva hrdinům druhého i třetího odboje“, přičemž první dvě třetiny zvolání –⁠ až po ty hrdiny –⁠ je heslo, které by mělo být navždy zdiskreditováno tím, že je používala Organizace ukrajinských nacionalistů, lidově známá jako banderovci.

Banderovci se nedlouho před heydrichiádou s Němci vesele podíleli na vyhlazování ukrajinských Židů a zanedlouho, už po vlastní ose, masakrovali polské civilisty. Nebo když slovenský ministr obrany Jaroslav Naď srovná vesnice v bojovém pásmu na dnešní Ukrajině s Lidicemi a Ležáky: ne, takové příměry s osmdesát let starými zločiny, kdy se vymazávaly vesnice z povrchu zemského jako předobraz toho, co mají úřady v plánu s velkou částí okupovaného národa, a kdy se tyto bestiality děly na přímý rozkaz vedení státu, dokonce slova jako genocida bychom měli používat přesně. Nelze je vztahovat na konvenční válku, dokonce ani na takto krutou, jakou dnes vedou Rusové nikoliv proti ukrajinskému obyvatelstvu, ale primárně proti státu a armádě (složené ovšem z civilistů...).

Můžeme to vzít z lepší stránky a ahistorický reflex, s nímž dnešek poměřujeme létem 1942, brát jako jako důkaz, že památka parašutistů a odbojářů v nás zakotvila hluboko.

×

Podobné články