Proč o nás rozhodují stále slabší a méně odvážní vůdci

Jednou z nejoblíbenějších knih zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga je The End of Power (Konec moci, Basics Books, 2013). Před třemi lety ji napsal Moisés Naím. Někdejší venezuelský ministr obchodu, výkonný ředitel Světové banky a dlouholetý editor časopisu Foreign Policy v ní detailně popisuje krizi elit. V politice, byznysu, kultuře, církvích i v dalších společenských institucích. Naím tvrdí, že v „současném světě je moc mnohem snazší získat, obtížnější použít – a snazší ztratit“.

Jde proti tradiční tezi o vládě jednoho procenta nejmocnějších, jež kontroluje veškerou moc a je terčem všech anti-establishmentových hnutí. Naím naopak velmi přesvědčivými argumenty a čísly dokládá, že elity a mocní nebyli nikdy tak zranitelní a vydíratelní velmi malými skupinami s obrovskou silou a vlivem. Tvůrci nových technologií, aktivisty nebo teroristy.

Mark Zuckerberg moc dobře ví, proč se mu ta knížka líbí. Je o něm. Absolutní svobodou, nebo naopak cenzurou na své sociální síti je schopný formovat společnost a politiku přinejmenším ve vyspělém světě s rozšířeným internetovým připojením. Loni koncem září při zasedání Valného shromáždění OSN zaznamenaly mikrofony, jak kancléřka Angela Merkelová tlačila Zuckerberga, aby Facebook začal mazat a cenzurovat posty kritické k přistěhovalcům, přicházejícím nekontrolovaně po stovkách tisíc do Německa. „Děláte s tím už něco?“ tázala se kancléřka. Zuckerberg stačil říct jen, „jo“ – než se mikrofony vypnuly.

Minulý týden Facebook oznámil, že si v Německu najal mediální divizi skupiny Bertelsmann, aby za něj mazala „rasistické“ příspěvky. Je otázka, co všechno maže. Až do začátku ledna, kdy se ven dostaly zprávy o hromadných sexuálních atacích migrantů na ženy při oslavách silvestra v Kolíně nad Rýnem, se v německých médiích potlačovaly negativní zprávy o nově příchozích migrantech. Sociální sítě byly spolu s některými blogy jedinými místy, kde se referovalo, co se v Německu skutečně děje.

AKTIVISTÉ, TERORISTÉ A FACEBOOK

Když se hledají příčiny, proč koncem srpna právě Angela Merkelová rezignovala na evropské právo, přestala respektovat dohodu Dublin II o azylu a otevřela přistěhovalcům hranice bez jakékoliv kontroly, často se zmiňuje kancléřčino setkání se čtrnáctiletou palestinskou dívkou Reem. Emotivní scéna se odehrála v severoněmeckém přístavním městě Rostock, kde se Merkelová setkala se studenty v rámci kampaně s názvem „Dobrý život v Německu“. Mladá Palestinka jí vyprávěla o strastech německého azylového řízení i o strachu, že její rodina bude vyhoštěna zpět do uprchlického tábora v Libanonu. „Mám cíle jako každý jiný, chci studovat jako ostatní. Je nepříjemné dívat se, jak si mí přátelé užívají života, když já nemůžu,“ řekla Reem. Merkelová jí vyjádřila účast, ale upozornila ji na německé zákony, které platí stejně pro všechny uprchlíky. „Rozumím tomu a musím říct, že politika je někdy tvrdá,“ řekla kancléřka. A Německo považuje Libanon za bezpečnou zemi. Proto mají ti, kdo odtud přicházejí, jen malou šanci získat azyl. Kancléřka dívce empaticky vysvětlovala, že patří k „tisícům a tisícům“ uprchlíků, kterým Německo není schopno pomoci. Německo podle ní nemůže přijmout všechny běžence, a někteří se proto budou muset vrátit domů. V tu chvíli Reem propukla v pláč. Merkelová přednášku přerušila a vzlykající dívku objala.

A strhlo se peklo. Aktivisté se do bezdětné kancléřky pustili v tradičních médiích i na sociálních sítích. Hrdinkou se pro ně stala předsedkyně frakce Zelených ve Spolkovém sněmu Katrin Göringová-Eckardtová se svým výrokem, že „chyby vlády v azylové politice nelze jen tak vyřešit hlazením“. Hahstag „Merkelová hladí“ ovládl Twitter – stejně jako kancléřčina přezdívka „Ledová královna“. Merkelová přitom neudělala žádnou chybu. Jen se ještě tehdy snažila respektovat pravidla a s empatií, jíž je při svém povahovém ustrojení a temperamentu schopna, to dívce vysvětlovala.

Pokračování najdete v novém čísle Týdeníku Echo.