Úloha cenzury, úloha Severní Koreje, úloha koberce

Deníky čtenáře nepřetěžují přehnanou obsažností, v předsváteční den je to jedině dobře. Imperativ rybí polévky suverénně přehlušuje nuance místního politického provozu. Na titulních stranách fotky papeže (HN), Betléma (LN), uprchlické rodiny v předvánočním čase (MfD). Sekulárněji titulní obrázek pojednává jen Právo, má tam Petru Kvitovou, která drží jakousi podivnou ježatou skleněnou věc – trofej pro českého Sportovce roku.

Referuje se o světodějném sporu mezi prezidentem a Českým rozhlasem. Budou hovory? Budou z Lán? Tak co teda bude, bude-li něco? Martin Zvěřina v Lidových novinách: „Prezidentův mluvčí občany ujistil, že ‚posluchači rozhodně nepřijdou o živé rozhlasové vysílání!‘. To znamená jediné, prezident Zeman pomýšlí na pořad v soukromém rádiu. Proč ne, soukromá stanice je jistě ctihodné médium, nicméně musí dodržovat stejná pravidla jako rozhlas veřejnoprávní, a tedy jedinou možnou obranou proti recidivě záchvatu sprostoty může být vysílání Hovorů z Lán po 22. hodině – a ani to stanici nemusí stačit. Avšak berme to jako technikálii a problém čistě smluvního vztahu mezi dvěma privátními subjekty, kde možná, v rámci kontraktu, slíbí nejmenovaná ruská petrolejářská firma, že za dané médium zaplatí i jakoukoli pokutu.“ Pamětnický přípodotek: situace, kdy vznikne nějaké pevné a nerozborné spojenectví mezi politickými špičkami a nějakým soukromým médiem, by pro Miloše Zemana nebyla nijak nová. Za časů opoziční smlouvy, jejímž byl MZ vrcholným představitelem, to podobně fungovalo mezi „smluvními veličinami“ a Železného Novou.  A jenom pro jistotu připomínám. Otázka, kde a jestli vůbec bude hlava státu školit obyvatelstvo v překladu vybraných anglických slovíček, je jistě čtenářsky vděčná. Potenciálně nebezpečnější a dlouhodobější problém mesaliance politické a mediální moci je dneska ale trochu jinde. A ještě hnidopišská. Debata o té lánské kauze na sociálních sítích vyjevila dlouhodobější problém: jako kdyby v téhle zemi skutečně málokdo věděl, co je to cenzura. Cenzura není, když se dejme tomu šéf rozhlasu rozhodne, že nechce, aby v jím vedené stanici pořádal MZ svoje překladatelské kurzy v živém vysílání. Cenzura by naopak byla, kdyby státní moc svou silou prosadila, že si prezident může v rozhlase říkat kdykoli cokoli bez ohledu na to, jestli to ten rozhlas chce nebo ne. No nic.

V rychlosti. Hospodářské noviny na otvíráku řeší hrozící pokles platů špičkových odborníků ve službách veřejných institucí až o desítky tisíc korun měsíčně. „Ministerstvo práce a sociálních věcí v souvislosti se schvalováním služebního zákona vyškrtlo ze zákoníku práce paragraf, který umožňoval vybraným zaměstnancům státu nabídnout smluvní, nadstandardní plat mimo tabulky. (...) Největší problém to dělá ve zdravotnictví, kde se pokles příjmů týká nejen manažerů velkých nemocnic, ale hlavně vybraných přednostů a primářů. ‚Od ledna musíme zrušit smluvní platy zhruba osmdesáti lidem,‘ říká například mluvčí Fakultní nemocnice Královské Vinohrady Lukáš Matýsek.“ Koalice to prý ještě chce na poslední chvíli nějak změnit. 

V Mladé frontě Dnes komentuje Mirka Spáčilová kauzu Severní Korea versus Hollywood. „Ano, teroristům se nesmí ustupovat. Ano, je těžké s nimi bojovat, jestliže se lidé začnou bát chodit do kina. Ale hlavně svoboda projevu je nedělitelná.“ Jasně. V té kauze ale myslím jde o něco jiného. Sony tu komedii se spektakulárně zabitým Kim Čong-unem podle mě nestáhla kvůli hrozbě nějakých krvavých odvetných akcí. Docela stačily ty hacknuté a zveřejněné e-maily. V té kauze se projevily dva silné soudobé trendy, které jsou, racionálně vzato, naprosto protichůdné a ve své kombinaci potenciálně destruktivnější než leckterá účinná zbraň. Tendence, nárok vědět všechno. Máme právo vědět, co si kdo s kým píše, všechno to je nebo se může stát součástí veřejné sféry. V ideálním světě – alespoň podle některých lidí – by neměla existovat jiná sféra než veřejná, vše by mělo být transparentní, cokoliv člověk řekne, by řekl celému světu. A s tím rozšiřováním veřejné sféry ale stoupá nárok na to, jak se v ní člověk chová, každá jeho sentence se může stát součástí bedlivého zkoumání, hledání důvodu pohoršit se, přičemž to pohoršení prokazuje schopnost šířit se rychle, daleko a mít zdrcující následky. A do toho Hollywood, továrna na iluze, nejenom ty, které se pak promítají v kinech, ale taky iluze o těch lidech, jež je vyrábějí. Pro tenhle druh podniku může být zničující odhalení „pravých tváří“ jeho hvězd a vedení, nebo přesněji toho, že taky umějí být malé, záštiplné, křupanské, odpuzující. Možná si někdo prostě jenom představil, jaké ještě e-maily by se mohly dostat na veřejnost, a zařadil zpátečku. Je to celé špatně, o tom není pochyb.

Blesk trochu tahá z paty: „Na Hradě Vánoce trávit nebude, i tak se tam ale v posledních dnech konají jakési přípravy. Do sídla prezidenta Miloše Zemana (70) přivezla parta bodrých mužů tři obrovské koberce. Právě tyto podlahové krytiny přitom mají v Zemanově životě své pevné místo.“ Jsem přiveden k otázce: Jak pevné místo mají v mém životě koberce? Vlastně docela dost. Jak ví každý, kdo viděl film Big Lebowski, což by měl být úplně každý a několikrát, koberec je to, co „drží místnost pohromadě“. A já chci, aby se moje místnost nerozpadla, potřebuju koberec. Čímž se dostáváme k Vánocům, které jsou taky něco jako koberec. Drží ten rok tak nějak pohromadě. Tak si jich važte. A mějte je hezké.