Čeští lvi: sázka na bezpečí

Předávání Českých lvů se znovu nepovedlo a je kolem toho v novinách a na webu trochu mrzení. Přitom se nestalo nic děsivého, Česká televize vysílá mnoho horších pořadů, kterým patří nadávky ve velkém – například Události. Problematická u Českých lvů je až ta obvyklá reflexe večera, zdůrazňující přání pořadatelů, že má být honosným aktem, za nímž se skrývá mimořádná práce. Při letošním restartu, po odkoupení cen od předešlého pořadatele VAC Company Petra Vachlera bylo lze toto hájení slyšet při každém vhodném okamžiku.

Právě v Událostech byli diváci několik dní připravováni, že v sobotu nastane něco nevídaného: nejprve architekt Šimon Caban pobíhal po připravovaném ceremoniálním schodišti plném dělníků a líčil, že pobíhá po připravovaném ceremoniálním schodišti plném dělníků, později v den vyhlášení cen moderátorka Událostí Daniela Písařovicová lákala na živý přenos z Rudolfina, kde se jejich předávání odehrávalo, slovy: „Český film je uznávaný ve světě a má taky dlouhou domácí tradici. A protože se zde koná celá řada festivalů, tak se mohou o přízeň diváků ucházet taky mladí režiséři, a tak se může stát, že na jedné nominační listině figurují dvě jména režisérů, které dělí celé dvě generace.“

Z důvtipu anotace a z moderátorčiny holé paže, ozdobené velikou modřinou, šlo uhádnout, že diváky zanedlouho čeká dřina. Jak by ne, vždyť ze zázemí Českých lvů se ozývala uklidnění, že s novou podobou cen se jim vrátí důstojnost (na takové reklamě bazíroval předseda filmové a televizní akademie Ivo Mathé). Byla to hned dvojí zbytečná obava. Jednak tyto ceny nikdy důstojné nebyly, jednak být ani nemají. Ta převrácená logika uvažování nad zdejším filmem je zdrojem jeho potíží: důstojné by přece nemělo být oceňování filmů, to je jen kabaret, nýbrž filmy samotné. Jenže nestojí-li pořadatelům večera výsledná díla za přiblížení – kdo je neviděl v kinech, z předávání se o nich nic nedověděl – je to přiznání jejich průměrnosti. 

Výjimečné na celém humbuku je pouze tolik, že jako máloco odráží aktuální společenské sebevědomí a vyzrálost: nejsou valné a příliš volají po jednoznačných symbolech na uklidnění. A tak když nevyšly před třemi roky Lidice, vsadili nyní hlasující akademici raději na bezpečí televizní hry, účtující s nedávnými dějinami (palachovský Hořící keř), a televizní publicistiky o čtvrťákových byznysmenech, ubližujících nebohým stařečkům (Šmejdi), než aby riskovali otevřený střet s českým filmem. Jestliže ovšem polovičatost k úspěchu stačí, nerozumím, proč by Zdeněk Troška nemohl vyhrávat své lvy za divácky nejúspěšnější filmy. Velký názorový rozpor mezi lidem a českými a filmovými televizními akademiky totiž není.