Česká okna zdobí zámky na Loiře. Truhláři z Mirotic si podmanili Francouze

Málokdo se může pochlubit, že dělá nová okna na francouzských zámcích a přitom si s jejich majiteli – většinou šlechtici – povídá o literatuře, filmu či „starém dobrém“ Rakousko-Uhersku. Petr Kozel to říct může. Když před přibližně patnácti lety dohodil firmě svého otce první francouzskou zakázku, ve které figuroval jen jako překladatel, netušil vystudovaný doktor filozofie, že se z truhlařiny a oken stane jeho povolání a že mu umožní dělat okna do pařížských paláců či zámků na Loiře.

Když se inženýr rozhodne truhlařit

Ve 30. letech minulého století v jihočeských Miroticích, v rodišti českého malíře Mikoláše Aleše, založil Adolf Kozel, pradědeček Petra Kozla, truhlárnu se specializací na výrobu oken. „Říká se, že jsme měli ještě v 19. století předka, který byl také truhlářem, ale to nikdo neví jistě,“ říká Petr Kozel, který je nyní jednatelem firmy a na starost má především francouzské zakázky. Po Adolfovi převzal firmu jeho syn a vedl ji až do února 1948. V té době mu ji stejně jako řadě dalších sebrali komunisté. „Nebylo to naše, ale stále se zde vyráběla okna. Takže v roce 1991, když to otec zrestituoval, byly tu ještě původní stroje. Sice v hrozném stavu, ale táta jako strojař a technolog si s tím poradil,“ vypráví Kozel o historii rodinného podniku.

Jeho otec Petr Kozel starší se rozhodl, že v rodinném řemeslu bude pokračovat, a to ačkoliv byl strojní inženýr a nikoliv truhlář. Ale pustil se do toho a podařilo se mu podnik opět nastartovat. Zlom přišel, když do podniku vstoupil bratr Petra Kozla Robert, který firmu začal profilovat na repliky starých oken. „To se stalo naší hlavní doménou. V 90. letech proběhla při rekonstrukcích řada barbarských zásahů, dnes už si lidé začínají oken a domů daleko více cenit a jsou ochotní investovat do kvality,“ vysvětluje Petr Kozel.

Ten v té době ale ještě ve firmě nepůsobil a jak sám říká, vlastně s ní ani nechtěl mít nic moc společného. „Už na konci gymplu jsem často jezdil do Francie, učil jsem se francouzsky, poté jsem šel studovat architekturu a viděl jsem se úplně jinde,“ pokračuje ve vyprávění. Právě studium architektury a jeho láska k Francii ho nakonec do rodinné firmy dovedly. „Když jsem studoval, spolu s jednou francouzskou kamarádkou jsme spolupracovali na výstavě fotografií v Paříži. Její francouzský profesor si všiml, že některé fotografie jsou z Prahy, a zeptal se jí, zda nezná nějaké české řemeslníky, kteří by dělali okna. A ona znale mě,“ dodává.

Jak kultivovaný „truhlář“ Francouzům učaroval

Petr Kozel nejdříve fungoval jen jako jakýsi prostředník, především překládal, protože Francouzi jsou známí svým negativním postojem k angličtině a francouzsky ve firmě nikdo neuměl. Jeho pozice se ale postupem času změnila. „Najednou se ukázalo, že z tlumočníka jsem byl obchodním zástupcem. Po večerech jsem si psal texty o teorii architektury, ale přes den jsem byl jednatelem rodinné firmy,“ popisuje Kozel. Nikdy ale nedělal okno rukama, jak sám říká, naopak vymýšlí a navrhuje, jak by mělo vypadat, a na zkušených truhlářích je co nejlépe převést jeho představu do reality.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Zásadním okamžikem pro vstup jihočeského truhlářství na francouzský trh byla studijní stáž, kterou Petr Kozel absolvoval na pařížské Sorbonně. V hodinách dějin architektury si osvojil ten správný jazyk, kterým si dnes podmaní jak francouzské investory, tak tamní památkáře.

„Velká část mého jednání a byznysu se vůbec netýká oken, je to o filmu, literatuře, dějinách a okna jsou jen zlomek jednání. Ale bez toho by se to neprodalo,“ přibližuje svoji roli ve firmě. Dnes už je Kozel Fenestra, tak se firma jmenuje, ve Francii zavedená značka, tedy alespoň mezi francouzskou šlechtou, která si českou truhlárnu navzájem doporučuje.

Firma ale působí i v Čechách. Nedávno vyráběla okna pro Vavrečkovu vilu ve Zlíně, na které spolupracovala s architektem Josefem Pleskotem. „Na triku“ má okna pro pražský Goethe institut, vilu Elektra v Bechyni, ale také významné pražské stavby, jako je Klementinum, Strakova akademie, Černínský palác, Lobkovický palác nebo Kramářova vila. Podle Kozla by si ale jejich okna zasloužil prakticky každý historický činžák .

Dnes Petr Kozel se svým bratrem firmu vede, otec je v roli konzultanta a nové impulsy v posledním roce přináší Filip, Petrův synovec. Ten je příslušníkem již páté truhlářské generace.

Důležité bylo, že oba bratři měli k oboru blízko – Robert dělal v truhlárně Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Petr se při studiu architektury vždy zajímal o památkovou péči a historické stavby. „Dá se říci, že naše práce dnes spojuje vše, co nás zajímalo, a líbí se nám pokračovat v rodinné tradici. To má ohromnou sílu. Navíc se setkáváme se zajímavými lidmi a navštěvujeme nádherná místa. Máme skvělý tým a je příjemné, že nás ta krásná práce dokáže živit. Jen mne trochu mrzí, že většina zámků je v Normandii a v Burgundsku, kde neustále prší,“ uzavírá Petr Kozel. „Tolik starých baráků jako já asi jen tak někdo na Instagramu nemá,“ směje se.

„Mě na tom dost oslovuje to, co jsem si myslel, že mě nikdy oslovovat nebude. A to, že člověk pokračuje v něčem, co má tradici, participuje na tom. Asi bych neměl ambici začít podnikat v něčem úplně novém, ale to pokračování v rodinné tradici se mi líbí,“ dodává.

Čtěte také: Zeman je arogantní a pohrdá námi i voliči, shodli se Topolánek a Drahoš