Filmový Noe: Nebude-li pršet... Jenomže bude

Z filmu Darrena Aronofského Noe by asi bylo snadné dělat si legraci, místy si o to přímo koleduje. Pokusím se nepodlehnout pokušení. Přinejmenším se na tom snímku dá ocenit, že tahle hollywoodská velkoprodukce z příslušné škatulky dost daleko vyskakuje. Nepovedla se jaksi po svém.

Darren Aronofsky je režisér velmi oceňovaný, přesněji řečeno přeceňovaný (alespoň dle mého plus mínus skromného soudu). Například z jeho, ehm, duchovního, ehm,  eposu Fontána by se jednou mohl stát vskutku nosný pilíř programu multiplexu v pekle (pokud jím už není). V Noemovi režisér dostal šanci naplno projevit všechny svoje nectnosti - markýrování hloubky tam, kde se jí zjevně nedostává, absenci citu pro míru. Filmu se ale místy nedá upřít jakási podivná intenzita. Asi jako když do člověka  v pozdní hodinu někde v nonstopu začne štamgast hučet svůj proud vědomí. Poslouchat se to moc nedá a smysl nedává, ale v upřených očích toho člověka je něco, co jednomu brání zvednout se a zmizet.

Marketingová noční můra

Příběh biblického Noema je pro režiséra prý celoživotní téma. V rozhovorech Aronofsky vypráví, jak ve třinácti letech napsal jím inspirovanou báseň, se kterou vyhrál soutěž vypsanou OSN, což ho utvrdilo v rozhodnutí stát se umělcem (fakt). Stačilo třicet roků a 125 milionů dolarů a mohl svůj dávný záměr naplnit - potud happy end. Snímek sám se rodil dost těžce, reakce z testovacích projekcí byly velmit rozporné, studio Paramount dělalo vlastní sestřih, do kin se ale nakonec dostal ten režisérův. Obavám producentům se dá docela rozumět. Z marketingového hlediska je Noe noční můra. Příliš revizionistický pro věřící publikum, příliš biblický pro to sekulární, příliš nehollywoodský pro ty, kdo v kině čekají pořádnou podívanou, příliš bombastický pro žrouty filmového umění.

V Bibli je historie potopy světa a Noemovy archy popsaná velice kuse, kdo podle ní chce udělat dvouhodinový film, musí si toho hodně vymyslet. Aronofsky se v tom ohledu činil. V jeho Noemovi se tak objevují padlí andělé, již na zemi nabyli formy světla obaleného velkou hromadou kamení, užiteční v boji i při stavebních pracích. V hojném počtu se dostaví i zkažené lidstvo, jehož násilnické sklony jsou ilustrovány v pár bitkách, jeho šéf Tubal-cain (Ray Winstone) to dotáhne až na černého pasažéra na Noemově arše. Z Metuzaléma (Anthony Hopkins) se v Aronofského filmu stává jakýsi kouzelný dědeček - bylinkář, autorovým výtvorem je i nalezenka Ila (Emma Watsonová), pozdější manželka Noemova syna Šéma (Douglas Booth), jejíž nenarozené děti hrají ústřední roli v závěrečném aktu filmu.

Asi největší posun oproti tradici se ale dá najít v režisérově výkladu vyprávěného. Především z první části filmu místy čouhá snaha narazit biblický příběh na současnou ekologickou debatu. Lidstvo má v Noemovi být trestáno především za to, jak zplundrovalo zemi, že jí maso a trhá kytičky - ctnostný Noe nedělá ani jedno a vychovává v tom duchu i potomky. Se značnou autorskou licencí je vykreslen i hlavní hrdina. V něčem zajímavě - jako člověk rozhodnutý následovat Stvořitele, aniž by přesně věděl jak a kam, má jakési vize, jimž nemusí úplně rozumět. Autoři (scénář psal s režisérem Ari Handel) ale hrdinovi přidali ještě jedno dilema - pochybnost, zda z lidí má být zachráněný vůbec někdo, zda stvoření bez tohoto "omylu" nebude lépe.

Psychodrama na arše

Jindy je ale filmový Noe až překvapivě věrný předloze, v hrdinových vizích i na jiných místech se opakuje motiv hada pokušitele a zapovězeného jablka. Asi v polovině snímku dojde na rekapitulaci prvních kapitol knihy Genesis, rychlou a vlastně docela působivou, trochu připomínající Strom života Terrence Malicka.

Všechny tyhle různorodé složky se ale Aronofskému nepodařilo složit do něčeho celistvého nebo alespoň koherentního. Obrazy krajiny mýtického světa před potopou, země obrů a devět set let starých mužů, trochu moc připomínají jaksi standardní hollywoodskou fantasy, snad jen výrazně temnější (v doslovném smyslu). Kameraman Matthew Libatique ji snímá často z ruky, blízko k postavám, což má filmu dodat na bezprostřednosti, intimitě. Tu metodu ale autoři neuplatňují důsledně, z filmu vyskakují velkolepé "pohlednice" (dostaveníčko zviřátek u archy), digitální monumentalita. Russell Crowe a Ray Winstone v roli padoucha by mohli soupeřit ve finále soutěže Mr. Intenzita, ani to ale nestačí na zakamuflování křečovitosti a někdy až nezamýšlené komiky některých scén. Skladatel Clint Mansell, obvyklý Aronofského spolupracovník, do zvukové stopy sází jeden kus elekronické chmury za druhým. V pár okamžicích se ale obraz, zvuk, výraz spojí, vyvolají dojem čehosi silného, atmosféru neodvolatelného soudu. Většinou ale filmový Noe působí jako pohled na štafetu, která si není schopná předat kolík, někdy třeba jen tak tak.

Ve třetím aktu pak může ne dostatečně svěží divák bojovat s puzením usnout., Rozehraje se psychodrama na arše, jež ovšem dost podráží fakt, že se mu nedá moc věřit (z Noema se stává cosi na způsob Abrahama), film se rozvlekle ubírá ke konci, jenž je předem jasný. Darren Aronofsky podle jeho vyjádření v rozhovorech chtěl ukázat, jak Noe prochází podobným vývojem jako Stvořitel - od potopy k rozklenuté duze, od oprávněného soudu k milosrdenství. Na papíře to může působit docela zajímavě, kouká se na to ale hůř.

Noe (USA, 2013)

režie: Darren Aronofsky

hrají: Rusell Crowe, Ray Winstone a další