Všichni jsou už ve… Venezuele

KOMENTÁŘ

Všichni jsou už ve… Venezuele
Latinská Amerika jako by neztratila jistou přitažlivost. Nejde ani tolik o pulque s tortillou, jako spíš o formu hospodaření, píše Marian Kechlibar. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

„Všichni jsou už v Mexiku!“ zpíval kdysi Michal Tučný, ikona české country. Tučný je už dlouho „tam u nebeských bran“, ale Latinská Amerika jako by neztratila jistou přitažlivost. Nejde ani tolik o pulque s tortillou, jako spíš o formu hospodaření.

Před pár dny zaznamenala slavný comeback na politickou scénu Jana Maláčová, zvaná podle své teoretické rozdávačnosti „Venezuela“. Coby nová předsedkyně sociální demokracie (SOCDEM) má smělé plány sjednotit levici, byť při letmém pohledu na stav tohoto křídla politické scény lze říci, že se tam nachází více náčelníků než indiánů. Některé světové trendy jsou pro evropskou levici nepříznivé a jedním z nich je razantní pokles počtu lidí, kteří se řadí k dělnické třídě. Fuč jsou ty časy, kdy na Novou huť Klementa Gottwalda jezdily ráno narvané autobusy v půlminutovém intervalu. Ta část průmyslu, která ještě nezkolabovala a neodsunula se do Asie, teď zaměstnává více robotů než lidí a ti zbylí dělníci jsou často cizinci, kteří v České republice nevolí. Stará, spolehlivá voličská základna sociální demokracie, všichni ti chlapi s mozoly na rukou a ženy s vlasy svázanými šátkem, vymřela, stejně jako voličská základna agrárníků nebo staročechů.

 

V takové situaci je namístě se přizpůsobit nebo vymřít taky a sociální demokracie se nepochybně snaží o to první. Určitá potíž: dálnice na Venezuelu jsou úplně zacpané vozidly ostatních stran. Modré límečky vymřely, ale rozdávání z cizího se nestalo o nic míň populární než dříve a současný demografický vývoj znamená, že množina čistých daňových poplatníků (lidé, kteří odvedou do kasy více peněz, než z ní dostanou) se rok od roku zmenšuje. Dříve pravicové strany se můžou poprat o to, jak velké dluhy udělají a komu přilepší na Ježíška, který jako by měl trvat 12 měsíců v roce. Pozoruhodně malé množství států vyspělého světa je schopno hospodařit s tím, co má. Dokonce i Francie, kde státníma rukama projde 58 % celého HDP (u nás je to 45 procent), udělala za posledních sedm let další bilion eur dluhů. Poslední vyrovnaný rozpočet sestavili v Paříži roku 1974, tři roky předtím, než se současný prezident Macron vůbec narodil.

Když už mluvím o tom Ježíškovi, přál bych si stranu, která: a) zcela vymaže současnou dotační ekonomiku, což je zvrhlost nad zvrhlost, b) utlumí některé euronápady jako ESG na minimálně nezbytnou úroveň a c) učiní vytváření nových dluhů výrazně obtížnějším. Možná by je mělo schvalovat i obyvatelstvo, jako ve Švýcarsku; nakonec je, na rozdíl od těch politiků, bude splácet. Nicméně realisticky vzato budeme mít v nejbližších volbách na výběr z patnácti různých Venezuel.

Je to problém, protože státní zadlužení funguje jako „temná chodba s propadlem“ (přirovnání jsem si půjčil od amerického publicisty Noaha Smitha). Jdete, jdete, nic nevidíte a někde, v těžko odhadnutelném místě, se pod vámi najednou propadne podlaha a letíte dolů. Nikdo neví, kde to propadlo přesně bude, jestli půjde o 150 % HDP, nebo 250 % HDP, ale někde tam je. Leč to přirovnání stejně pokulhává, protože do skutečné temné chodby s propadlem by žádný normální jedinec nevlezl. Venezuelská chodba naproti tomu zlákala celé národy. I ten náš po ní se zaujetím pokukuje. Jediná otázka je, kdo se tomu pochodu postaví do čela.

 

×

Podobné články