Vzpomínání na Hrabala bylo dávení pábením

Člověk se snadno splete. Při březnovém výročí dvacetiletí od úmrtí Karla Kryla se zdálo, že pietní rozumování nad slovesnými umělci nelze ždímat víc. Stačilo počkat tři týdny do oslav stého výročí narození Bohumila Hrabala a debata zhoustla. Po třech dnech pábení, kam se podíváš, pijáckých historek a propagace veřejného močení přiznávám, že Hrabalovi upřímně přeji, že se tohoto karnevalu zhovadilosti nedožil.

Nad Hrabalem (a před ním Krylem rovněž) zazněly ponejvíc tytéž nanicovaté hlasy o díle definujícím společnost a češství, jaké bylo lze v posledních letech čítat nad jinými literárními kulatinami. Namátkou roku 2010 jsme slavili dvě stě let od narození Karla Hynka Máchy, o rok později totéž výročí jeho poetického vyzyvatele Karla Jaromíra Erbena, v roce 2012 uběhlo sto padesát let od úmrtí Boženy Němcové a vloni „slavil“ dvojí kulatiny Jaroslav Hašek (130 roků od narození, 90 od úmrtí). Tentokrát samozřejmě byly takové poznámky intenzivnější, protože byly podpořeny dojatým echem pamětníků. To nechalo vzniknout báječně rozplizlé koláži:

O Hrabalovi jsme se dověděli, že byl „jedna z největších postav české literatury minulého století“, při vzpomínce na niž „slaví fanoušci“, ergo „slaví všichni“. Aniž je jasné co, přesto jde o „neokázalé připomínání jeho tvorby“. Myslely se jím „akce hrabalovského víkendu, které nesmíme propásnout“. Třeba v Brně, kde na autorovu pamětní desku odmítali močit psi, a tak je ansámblem zastoupila Husa na provázku. Zřejmě se čeká, že je to vtipné, každopádně rovněž z takové akce prý plyne, že Hrabal je „věčně živý“. Kdyby se přesto někdo nudil, mohl si dát v nymburském pivovaru nový hrabalovský speciál anebo si měl pustit Jaromíra Hanzlíka nebo Oldřicha Kaisera, kteří načetli některé Hrabalovy texty a jsou známí z jejich filmových verzí… Je jistě hezké, že nějaký literát ještě svede spojovat lidi – v Brně nejen čurají, ale pořádají šestidenní divadelní a filmový festival. Jenže v juchání pěkně kulatého výročí bylo doporučeno dělat cokoli s výjimkou četby Hrabalových knih.

Jiří Menzel: Jsem filmař lůzy

Všeobecný důraz na radost, veselí a pohodlí Hrabalova díla je výsledek Menzelových uhlazujících zfilmování, která pomíjejí – a není to můj objev – autorovu drsnou a melancholickou linku. Konstantní póza Jiřího Menzela coby pohotového moralisty s neopakovatelným výkladem od boku se projevila také v den spisovatelových narozenin. V Událostech ČT se Menzel pochválil: „Já jsem věděl, co knížka potřebuje, aby byla přístupná i těm hlupákům, co chodí do kina. Protože kniha je dycky pro ty lepší lidi, co umí číst.“ Tak jednoznačné přiznání nadutosti je až nečekané. A také zbytnosti vlastní práce, uvážíme-li, že Hrabalovy knihy až do vydání sebraných spisů zkraje devadesátých let vycházely v desetitisícových i stotisícových nákladech, takže lepších lidí zjevně nebylo málo.

Typické pro Menzelovo nabubřelé vyjádření je také upozadění Hrabala, který s ním většinu scénářů ke svým adaptacím napsal, a tedy patří k předním scenáristům českého filmu. (To vůbec přešli všichni připomínající.) Ale možná že citovaný výrok patří k rozlétajícímu se hejnu reklamních vlaštovek na nadcházející zfilmování novely Krasosmutnění, již podle scénáře Marka Epsteina má v příštím roce točit Jiří Vejdělek. Vzhledem k zálibě obou autorů v podobně podbízivé líbivosti, pro niž má smysl Menzel, se upřímně bojím o výsledek. Zničeného Anglického krále totiž jen tak někdo znovu nenatočí.

Osvěživě v hrabalovském vzpomínání nakonec působilo předávání hereckých cen Thalie, kde pro opojení patosem a významem hereckého cechu kupodivu a naštěstí Hrabalovo jméno ani jednou nezaznělo. Shodou okolností (nikdy jsem přesně neporozuměl významu tohoto obratu, ale sem nejspíš patří) ve stejný den jako Bohumil Hrabal se narodil další národní miláček Zdeněk Svěrák. Za dva roky oslaví osmdesátku, a ať se v tu dobu bude nacházet na kterémkoli břehu Stygu, čeká ho úděl podobný Hrabalovu. Nemůže se totiž autorovi přihodit horší věc (mimo úplného zapomnění), než když je jeho dílo přijímáno unisono, aniž se někdo poctivě zamyslí nad jeho nedostatky.