Byla jsem spíš puritánka, tvrdí královna legendárních večírků

Venuše Samešová byla v 70. letech obdivovanou atrakcí večírků pražské bohémy. Do svého proslulého domu na Hradčanech ji zval například spisovatel Jiří Mucha. Stala se modelem slavných aktů Tarase Kuščynského. „Vždycky jsem byla spíš puritánka,“ prohlašuje Venuše Samešová dnes, kdy se rozhodla o svém osudu míšenky v normalizační Praze a pozdější berlínské emigraci vydat knihu vzpomínek.

Narodila se do cirkusové rodiny, její otec tam pracoval jako krotitel lvů a tygrů. Matka Venuše Samešové byla mulatka, která se narodila v Německu a vyrůstala v Holandsku. Svého afrického otce z Toga Venušina máma nikdy nepoznala, protože byl ještě před jejím narozením zavražděn. S Emilem Samešem se seznámila během zničujícího náletu v Drážďanech v roce 1945. Jejich dcera Venuše se narodila jako jejich třetí dítě o deset let později. Dětství trávila na cirkusových zájezdech po Československu i bývalém východním bloku. Rok prožila i v Sovětském svazu.

Její tmavou pleť jí prý ani v komunistickém Československu nepříliš zvyklém na cizince nikdo nepředhazoval. Naopak. „Nebyla jsem ošklivá, byla jsem dost velká, možná proto,“ říká. V patnácti se stala přítelkyní o dvacet jedna let staršího výtvarníka Vratislava Hlavatého, který ji zavedl do domu Jiřího Muchy, syna slavného malíře, kde se konaly legendární večírky. „Byl to byt jako z pohádky o Aladinovi a jeho kouzelné lampě. A do takového bytu patřily pochopitelně nejméně dvě přítelkyně. Taky mu stály po boku a mile se smály. Vlastně se smála jen jedna, ta mladší, Maruška, v bílých podkolenkách. Starší se tvářila spíše kriticky,“ popisuje Samešová ve své knížce.

Dnes říká, že v roce 1971, kdy se poprvé ocitla v Muchově „perníkové chaloupce“, jak nazývala umělcův byt přeplněnými starožitnostmi a výtvarnými artefakty, nebyly tamní seance zdaleka tak divoké, jak se o nich později vyprávělo a jaké byly možná o několik let dříve. „Už tam trochu vyhasl krb,“ vypráví. . „A já nebyla úplně lehkovážná. Maximálně jsem se svlékla do košilky a zatančila,“ vzpomíná.

Jiří Mucha po propuštění z komunistického žaláře podepsal spolupráci s StB. Měl fungovat jako „agent-svůdce“ s úkolem kompromitovat manželky diplomatů účastnících se orgií v jeho domě. Pamětníci později tvrdili, že Mucha nikoho neudával, historici, kteří se seznámili s jeho spisem, hovoří o opaku.

Včelka v nevěstinci

Venuše se dostala i na večírek na chalupě manželů Havlových na Hrádečku. Až cestou domů jí přítel Vratislav prozradil, kdo byl jejich hostitel. „To jméno mi nic neřeklo a politika mě zajímala ze všeho nejméně,“ vybavuje si tehdy teprve šestnáctiletá Venuše.

V Praze ještě stihla malou roli Černé princezny ve filmu Malá mořská víla Karla Kachyni, snažila se sama malovat a po roce 1980 emigrovala do Západního Berlína. Tam se na nějakou dobu ocitla v nevěstinci. Kolegyně z podniku jednou s očima navrch hlavy ohlásila: „Tam čeká ten zpěvák, ten, co zpívá Biene Maja!“ Karel Gott si prý vybral právě ji a Venuše, která v bordelu pracovala s „uměleckým“ jménem Eva a se stříbrnou parukou na hlavě, líčí, jak potlačila nutkání Mistrovi prozradit, že je také Češka.

V Berlíně se někdejší múze pražských výtvarníků narodil syn, jeho německý otec je ale okamžitě opustil. Dnes, kdy Venuše Samešová stále žije v největším městě Německa, a živí se tam jako ošetřovatelka v domově důchodců, se cítí „smířená a svobodná“, jak nazvala poslední kapitolu lehkým perem a s odzbrojující upřímností napsaných vzpomínek.