1

Holky nemusí být k ničemu

Nejbystřejší mozky našich časů se pustily do rozboru básničky určené mentalitě šestiletého dítěte. Nejdříve na sociálních sítích a pak i ve zbytkových médiích probíhá už asi měsíc analytická disputace nad několika prostými verši Jiřího Žáčka. Starého rutinéra, jemuž lze vytknout různé věci, ale nikoli to, že by neuměl dát dohromady pár rýmů. 

O literární estetiku tu ovšem samozřejmě nejde. Jedná se o jiné a důležitější věci, o revoluční přeměnu světa a temné biologické pudy. To spolu většinou souvisí. 

Ona báseň je zdánlivě prostá. Začíná otázkou: „K čemu jsou holky na světě?“ Takto položený problém jistě svádí k různým odpovědím. Holky (tedy jaksi potenciální ženy) mohou být opravdu k mnoha věcem. Člověka hned napadne, že třeba k letům do vesmíru, ke štěpení jádra nebo na práci v kamenolomu. Tyto možnosti byly ostatně v minulých slabikářích hojně zdůrazňované a doporučované, ale nelze říct, že by to vedlo k ideálnímu stavu genderové rovnosti.  

Autorovi tohoto článku je bližší představa, že nemusí být k ničemu. Mohou se jen tak válet a vypouštět dým z cigarety do peřin… Tato možnost – nebýt k ničemu – v podstatě odpovídá lidské, tedy ženské i mužské přirozenosti. Sotva jsem na tuto možnost – jen se tak povalovat – pomyslel, vyjevila se v mém proklatě mužském podvědomí další odpověď, již ale nelze publikovat. Ale vy víte, co myslím. Přitom těsně kauzálně souvisí s básníkovou odpovědí: „Aby z nich byly maminky.“ Ano, možná to tak i Žáček myslel a pak je jeho kritika oprávněná a on by se měl omluvit. V podstatě se zde přiznává k svému pansexualismu, který propašoval do slabikáře. Holky jsou proto, aby konaly činnost, při níž se může, ale nemusí přijít do jiného stavu, jehož důsledkem je „maminkovství“. Kluci jsou nejspíš na to samé. Měla by mezi nimi v této věci vládnout pracovitá shoda a vzájemnost, opravdová, nikoli předstíraná genderová rovnost. To je však jen utopický ideál a s těmi maminkami je to jen neupřímné alibi. Žáček by se měl omluvit a slabikář být zabaven. Je to pokrytec, ale ruku na srdce – nemá pravdu? 

Jenže věc je složitější. Báseň je, jak známo, estetický útvar, který se těší jisté autonomii čili svobodě významové a otevřenosti výkladu. Žádnou báseň, ani tu nejprimitivnější, nelze vyložit doslova. Ani „skákal pes / přes oves / přes zelenou louku“ není úplně triviální situace, neboť za ním „jde myslivec, péro na klobouku“. A už je tu problém. 

To samé s touto básní, která se ani nijak nejmenuje. Je pravda, že je umístěna ve slabikáři, což je kniha zvláštního druhu. Žáčkovi kritici si nejspíš představují, že slabikář je něco jako sbírka zákonů či nějaký katechismus, jehož četba se nesmazatelně obtiskne do žáčkovy duše. Je to přehnaná obava. Nejznámější klasická slabikářská formulace „Máma má maso“ nezpůsobila – až na pár jedinců – trvalou fixaci na matku coby řeznici. Většinou to děti pochopily tak, že se mají naučit užívat písmeno „m“, jež se vyskytuje jak ve slově „máma“ tak „maso“. Pravda, surrealisté v tom nacházejí kouzlo, ale kdo kdy tvrdil, že surrealisté jsou normální? Urazili by se.

Důležitější je, v jakém kontextu se inkriminované verše nacházejí. Je to kontext jakéhosi roztomile senzitivního žvatlání, jež docela umně napodobuje dětské libido. Básni předchází text: „Ze všech lidí mám nejraději maminku. Než jsem se narodil, devět měsíců jsem vyrůstal v jejím těle. Možná proto mi tak dobře rozumí.“ Monolog dítěte se tu přímo obrací na biologickou provázanost s tělem své matky, v níž trávilo krásné chvilky, nejhezčí v životě. Samozřejmě že i tuto záležitost mohou kritici napadnout. Nejprogresivnější síly dneška by před ženským tělem daly přednost zkumavce anebo nějaké montovně ve třetím světě. Ti úplně revoluční by zakázali rodění vůbec, tedy ve svém okolí. Ale nedá se nic dělat, většina dětí se zatím opravdu rodí z matčina lůna, což naštěstí v matce vytváří jistou vazbu a náklonnost, kterou pak přenáší na dítě. 

Tato osudová náklonnost (taky se dá říci láska) vede k činnostem, jimiž básnička pokračuje: k potřebě se usmát „na toho, kdo je malinký“, k touze ho pohladit a povědět mu pohádku. Jak jedna kritička upozornila, svět tím nebude v pořádku, neboť sociální nespravedlnost, nerovné platy a finanční tíseň žen samoživitelek se tím zdaleka nevyřeší, ba řešení se tím odloží. V tom má – spolu s jinými – jistě pravdu. Hlazení a usmívání se je věc přežilá a v revoluční perspektivě přebytečná. Nový genderočlověk se neusmívá a nehladí. Ten bojuje za rovnost.

To jen ty maminky na tom budou navzdory pokroku paličatě trvat a provádět jaksi pudově dál a dál. A je jedno, jestli jim to Žáček ve slabikáři odsouhlasí, nebo ne. Jsou už ze své podstaty reakční. Protože udržují lidstvo v chodu. Místo aby ho poslaly, kam dle jeho kritiků patří. Na smetiště kosmu.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.