Hry v zemi, kde zítra již znamená včera

KOMENTÁŘ

Hry v zemi, kde zítra již znamená včera
V Číně se koná podivná olympiáda. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Zimní olympiáda v Číně není tou globální událostí, kterou se dle plánů organizátorů asi stát měla – z mnoha důvodů. Časový posun sledování přenosů zrovna nepřeje, turnaj v ledním hokeji není kvůli neúčasti hráčů NHL moc atraktivní a především je světové publikum po dvou letech pandemie dost znavené, aby se vybičovalo k zájmu o to, jak zrovna kdo válí v curlingu v atmosféře, jež ani v televizi nepůsobí moc olympijsky – tedy radostně a družně.

Z místa konání navíc přicházejí zneklidňující videa a zprávy, velmi výmluvná je neochota některých účastníků her vyjadřovat se k jejich organizaci a atmosféře před návratem domů. Mnoho čtenářů a uživatelů sociálních sítí zíralo na snímky umělého svahu, na němž se koná soutěž v disciplíně Big Air na snowboardech, postaveného v areálu opuštěné ocelárny vedle chladicích věží. Ty působily velice stísňujícím dojmem (Daily Mail je se subtilností sobě vlastní popsal slovy „dystopian hellhole“), nejenom proto, že zachytily nějakou temně groteskní realitu.

 

Je v nich taky možné vidět nějakou obrazovou esenci toho, co přichází. Protože Čína je přece „země, kde zítra již znamená včera“. Země budoucnosti, o čemž svědčí jak rychlý ekonomický rozvoj, tak i systém dohledu nad obyvatelstvem, využívající nejmodernější technologie, její globální vliv prudce roste, i v zemích jí geograficky a politicky vzdálených lidé mohou z existenčních důvodů vážit kritická slova na její adresu.

Pesimista by mohl říct, že na těch snímcích vidíme i naši budoucnost, máme jen štěstí, že zatím ještě žijeme v tom „včera“, zítra ještě nepřišlo. Optimista by poukázal na to, že ani ta původní „země, kde zítra již znamená včera“ už dnes tak nějak neexistuje, jakkoli silně a neotřesitelně mohla kdysi působit. A dodat, že v metafyzickém smyslu jistě všechno dopadne dobře.

I takhle letmá konfrontace s realitou současné Číny nabourává iluzi, v níž velká část obyvatel Západu už dlouho žije, přesvědčení, že „čas je na mojí straně“, jak zpívali The Rolling Stones, že „oblouk historie se stáčí ke spravedlnosti“, jak říkal Barack Obama. Představu, že směřování historie je dané a vede k pokroku, jistě se občas zastaví nebo se vydá nějakou prazvláštní odbočkou, to ale na tom zásadním principu nic nemění.

Historie má, jak často zaznívá v anglických debatách, správnou stranu (right side) a na ní je dobré být nejenom proto, že je to dobré jaksi morálně, ale taky proto, že nakonec nutně vyhraje. Až nás budoucnost jednou začne soudit, rozřadí nás podle toho, jestli jsme na té „správné straně“ byli. Ale co když je budoucnost to „dystopické peklo“? Co když ten oblouk historie nemá předem dané, neochvějné směřování? Jsme uvyklí vnímat jako pokročilejší než dnešek, v silách, které se vzpírají západnímu pojetí svobod a demokracie, vidět reprezentanty „včerejška“. „Existuje zvláštní moderní tendence popisovat věci, které se nám nelíbí, jako náležející do minulosti,“ píše Tom McTague v časopise The Atlantic v textu zaobírajícím se především politikou Vladimira Putina. Zmiňuje, že stoupenci představy pokroku (širší skupina než ti, komu se dnes říká progresivisté) často soudí lidi a jevy podle toho, jestli „patří do jednadvacátého století“. „O jakém jednadvacátém století ale mluvíme?“ Fakticky nevíme, jak bude jednadvacáté století vypadat, ale je rozumné předpokládat, že bude daleko víc připomínat Putinovu vizi darwinistického geopolitického zápasu než harmonickou, na pravidlech a právech založenou globalizaci, v niž mnozí na Západě doufali.“

Optimistická víra v nezastavitelnost pokroku bývala hnací silou Západu, jeho rozvoje. Dnes ale může představovat nebezpečnou brzdu. Kdo vnímá svět jako rozdělený na stoupence světlého zítřka zápasícího s projevy temného včerejška, počítá s tím, že to staré a včerejší jednou prostě odumře. Takový je čas. A nepřipustí si možnost, že roli starého v tomhle dramatu může dávno hrát sám. Že čas, v němž se utváří podoba zítřka, je právě dnes a každý den se to bude opakovat.

 

×

Podobné články