Olga aneb Vzpomínka na časy, které se nevrátí

Dokument Olga je film marného útěku před historií, ani smrt nepomůže. Do kin jde ve chvíli, kdy se opět zdá, že přinejmenším v Evropě dějiny nevydrží v klidu déle než generaci, takže přehlédnout paralely se současností v životopise poznamenaném politikou víc než čím jiným je nemožné. Vyprávění o Olze Havlové natočil Miroslav Janek, autor finálního tvaru hitu Občan Havel. V Olze si vyzkoušel jiný postup než v předešlém díle: zatímco v něm krátil materiál natočený někým jiným, v Olze musel tvořit obráceně a slepovat dohromady útržky z domácích filmových archivů. 

Olga kompozičně i obrazově takřka zapadá do seriálů České televize Předčasná úmrtí nebo Příběhy slavných. V něm domácí a veřejné záběry z aktérova života jsou střídány lichotivými vzpomínkami přátel, v závěru naředěnými špetkou problematických povahových vlastností připomínaného charakteru. Jankův film — původně zamýšlený právě jako televizní — nad takovými vyniká hodnotou prezentovaných archivů (nejsou ani kamuflovány kazy starých filmů) a drobným režírováním. Tak třeba když Havlová hovoří o Desateru, jímž se přes svůj chladný vztah k víře řídí, je komentář doprovázen archivním záběrem na jabloň ze zahrady Havlových. A také řeči „mluvících hlav“ Janek ředí nečekanými tahy:

Nad obrazem Vratislava Brabence předčítajícího svůj text Vzpomínka na Olgu svitne, proč zdejší lid nepřijal listopadový převrat za svůj a vlastně dál věří normalizační zprávě o podlosti disidentů, vesměs mániček a alkoholiků. V lidovém podání, jež v posledních letech zdá se nabírá na síle, byla revoluce dílem nepočetné party, do níž „obyčejní lidé“ nepatřili, ale byli využiti jako užiteční idioti pro převod peněz. 

Slova jako poezie, modlitba a ošklivý Brabencův zjev jsou příliš komplikovaný klíč k společenskému rozumění.

Tento dojem posilují dokumenty o normalizaci, konci komunismu i prvních polistopadových letech, plné pořád týchž tváří. V Jankově filmu okupují zahradu Havlových chalupy a byt Andreje a Olgy Stankovičových. Národ, který byl nejen v minulém století opakovaně podroben devastaci elit a učen nedůvěře k nim (to trvá), stěží může rozumět, proč by se na něco takového měl dívat. Natož aby se inspiroval a bral si z nich příklad. Vyniká to právě nad Brabencovou četbou: slova jako poezie, modlitba a ošklivý Brabencův zjev jsou příliš komplikovaný klíč k společenskému rozumění.

Jankův film ale nabízí i pohodlnější obrazy, které by se měly líbit. Na chalupě na Hrádečku i v pražském bytě před zahraničními návštěvami se Havlovi i při prezidentském angažmá chovají jako běžný našinec: oděni v ošuntělých mikinách a obklopeni psy vyprávějí o tom, jak Havel vyráběl plaňkový plot a Havlová ho při manželově pobytu za vězeňskou ohradou každoročně natírala. K obědu pak návštěvu hostí lečem. Nesvedu si představit pokrm, který by lépe vystihoval, jaká strava už staletí formuje elity českého národa. Vyrůstají zarputile ze směsky — zdola, z davu a jeho života. Přesto bez uznání, neboť základními pocity nuzáků bývají nejistota, a tak i nedůvěra. 

Je škoda, že tento rys filmu je přebit hlasitějším „mytickým“. Všechna prezentovaná setkání disentu jsou představena jako něco unikátního, co sotvakdo svede opakovat. Přitom nejde o nic výlučnějšího než o různé společenské hry, tvorbu brakového časopisu anebo domácí zabijačku. Kdo se nějaké někdy účastnil, ví, jak přísně organizované je to veselí. Proto už mi dělá problém představit si, že podobná setkání mohla vadit, jestliže vedle toho skotačila spartakiáda a úspěšně fungoval pionýr. Možná o ten dojem generační neuvěřitelnosti Jankovi šlo: ostatně Havlová vzpomíná, jak jí komunisti od počátku přišli jako carští páni, třebaže vyrůstala v rodině rudě přesvědčené.

Když umřel herec Jan Kašpar, patrně partner Havlové, bulvár psal, jak si byli blízcí (s podtextem mileneckého svazku ovšem). Tady na pozadí záběru, jak Havlová Kašpara zvesela tahá na vozíčku, režisérův voiceover čte, jak důkladně oba sledovala tajná policie. To lidi sblíží, bulvár měl pravdu.

O životě Olgy Havlové se toho ale příliš nedovíme. O dětství a dospívání minimum, z dospělosti drobky ze soužití s Havlem. A to ještě většinou z jejích vlastních vzpomínek, které podobným hlasem, jako měla Havlová, načetla z Havlové knihy její neteř Olga Pešková. Protože kamer se Havlová spíš stranila, pořád to vypadá, že se držela v pozadí. Typická ukázka postoje k médiím: při jednom natáčení na Hrádečku Havel mluví na kameru a pomalu se přibližuje k ženě s poznámkou: „Uvidíme, jestli nám něco řekne.“ Ačkoli Havlová manžela celý čas poslouchá a jeho vtipům se usmívá, výzvu odmítne.

Film (i jeho PR) vyzdvihuje Havlové přátelskost, kamarádství a organizační schopnosti, ať už s akcemi na Hrádečku, pořádáním knihovny disentu zvané Hrobka, anebo v úřadu první dámy. Linkou napříč filmem je ještě režisérova četba ze spisu Havlové, který na ni vedla StB. Baví mě představa, jak by — žena jazykově tak nadaného autora — se asi tvářila poslouchat onen nedomrlý sloh. Když umřel herec Jan Kašpar, Havlové patrně partner, bulvár psal, jak si byli s Olgou Havlovou blízcí (s podtextem mileneckého svazku ovšem). Tady na pozadí záběru, jak Havlová Kašpara zvesela tahá na vozíčku, režisérův voiceover čte, jak důkladně oba sledovala tajná policie. To lidi sblíží, bulvár měl pravdu.

Stejně jako v předešlém filmu Občan Havel je tu scéna s gustem ponižující Václava Klause. Zde dokládá rčení o ženách, nalézaných za svými muži. Totiž zatímco v Občanovi Václav Havel vypravuje o tom, jak Klause odmítl pozvat na večírek s Billem Clintonem, a pak to nevydržel a beztak ho pozval, zde sledujeme Olgu Havlovou v přímém střetu: na oficiálním státním setkání prezidentského páru s premiérem, předsedou Sněmovny a jejich manželkami se Havlová zaraženého a kličkujícího Klause zeptá, jak to myslel v jednom svém rozhovoru, když nadace označil za vysavače peněz.

Film končí pietně, žádné drásání postupující rakovinou. Havlová se v jednom rozhovoru svěří s přáním slyšet nějakou starou píseň od Pink Floyd. Důvtipně zazní Time na pozadí černobílých záběrů, na nichž Havlová kráčí luční pěšinou, hází psovi klacek a při čekání na další aport laská vzrostlé stonky kvítí. V dlouhé tunice, sandálech s přezkou a s bílými vlasy působí jako vědma z dávných časů, které se už nevrátí. Ostatně sama to ve filmu říká: „Revoluci už asi nezažijeme.“ Je to vzpomínka i úkol: žijme dál a něčím jiným.