Co vlastně Češi chtějí od prezidenta?

Když před dvěma týdny někdejší šéf tuzemské Akademie věd Jiří Drahoš oznámil svůj úmysl kandidovat na příštího českého prezidenta, přineslo jeho prohlášení začasto nadšení ve smyslu: „Ano, to je konečně on!“ Zvýšené pozornosti se ale vlastně těší kdekterý kandidát na tento úřad – prostě proto, že samotný úřad je našinci vnímán výjimečně, skoro posvátně. Čím to je? Jak to vzniklo a jak dlouhé to ještě může mít trvání? O smyslu a historii českého prezidentství diskutují náměstek generálního ředitele Národního muzea Michal Stehlík, ředitel pražského Polského institutu Maciej Ruczaj a generální sekretář Ekumenické rady církví Petr Jan Vinš.

Proč má úřad prezidenta u nás takové postavení, jaké má? Je to, jak běžně lze číst nebo slyšet, ztrátou Boha či krále, a přitom potřebou jeho náhražky?

Stehlík: Vezměme to od Masaryka: univerzitního profesora, který „zakládá stát“ a jezdí po legiích v kabátě a klobouku a který najednou, už jako prezident, neváhá v bílé uniformě několikrát vyjet na koni z lánského zámku, aby jeho právě pořizovaný filmový záběr byl dokonalý. Je to naplňování formy, kterou lidé očekávali. Masaryk neustále hlásal demokratičnost, a přitom atributy jeho funkce včetně prezidentského a diplomatického protokolu byly výrazně přebrány z Rakouska. Vůbec nešlo o konkrétní pravomoci, nýbrž o to, aby ho lidi vnímali jako hlavu státu. Šlo o přebírání obrazu vladaře. Ten musel zůstat stejný, aby ho lidé mentálně pochopili a přijali i v novém státě. Ostatně když trochu poskočíme: když se komunista Klement Gottwald nechal v roce 1948 zvolit prezidentem, ve svatovítské katedrále si nechal sloužit Te Deum.

Vinš: A arcibiskupa Josefa Berana, který jej sloužil, internovali až potom. Smím-li ještě navázat na Masaryka, u něj vlastně se dá sledovat kontinuita i diskontinuita. Nový československý stát se zoufale snažil maximálně se odpoutat od habsburského dědictví: rušila se šlechta, řády, zkrátka všechny velké symboly řekněme dvorského pořádku. Na druhou stranu zůstávaly některé vnější vizuální prvky. To, co v císařském protokolu bylo dáno hierarchizací dvora, to se Masaryk snaží nahradit intelektuální hierarchií. Apelem na humanistické hodnoty, na vzdělání a propojení humanistických myšlenek s myšlenkou národní.

Stehlík: Ale když se na Masaryka podíváme podrobně, vidíme, že neustále byl individuál. Neměl za sebou partaj a ani humanismus, který hlásal, sám nereprezentoval se vším všudy. Byl v tom zjevný rozpor: stvořil monarchistický obraz s demokratickými ideály.

Vinš: On ten Masarykův humanismus ve skutečnosti byl elitářský. Zatímco habsburská monarchie byla spojená s katolickou církví, hierarchicky strukturovaným komunitním prvkem, Masarykův humanismus v posledku byl záležitostí právě individua.

Ruczaj: Já myslím, že zdejší obraz prezidentského úřadu či mýtu funguje tak dobře kvůli vrozenému konzervatismu české společnosti. Hloupá fráze tvrdí o Polácích, že jsou konzervativní společnost. Poláci takoví nejsou, to je katolická společnost. To jsou sice roviny, které se v některých punktech překrývají, totožné ale nejsou. Naopak Češi jsou bytostně konzervativní. Nemůžete nebýt konzervativní v zemi, která se za tisíc let na mapě Evropy nepohnula ani o píď, která vždycky byla tady, je a bude, která tisíc let má stejného panovníka. Mívám z české společnosti často dojem touhy po soběstačnosti. Ráda tvoří uzavřený kruh, naopak nerada má novinky. To nemyslím negativně, ale nedůvěra k cizímu a novému tu je. Takže ona reprodukce modelu vladaře mi přijde přirozená právě v tomto smyslu – jako následek místního konzervativního duševního založení.

Celý Salón čtěte na EchoPrime nebo v aktuálním vydání Týdeníku Echo.