Sci-fi Ona: láska a ztráta pisatele cizích dopisů

Známá věc: ty nejlepší sci-fi nejsou obrácené do budoucnosti, jejich síla netkví v přesném odhadu nadcházejícího vývoje či vykreslení jednoho z jeho možných scénářů. Zajímavě a pronikavě nasvěcují to, co už je - ať už odjakživa, jaksi věčné, nebo právě dnes. V minulém roce vzniklo několik filmů s ambicí stát se takovou přemýšlivou sci-fi pro dnešní dobu, dopadly všelijak. Film známého režiséra Spikea Jonzea Ona je z nich, myslím, daleko nejlepší.

Je to film, který skutečně klade nějaké otázky, oproti mnoha jiným, jež jsou jako takové inzerovány, většinou ale jenom sugerují různé prefabrikované odpovědi. Po skončení projekce snímku Ona se ale jeden může ptát docela dost. Od dobově podmíněné otázky Co se to dnes děje se vztahy mezi lidmi? se může dostat až k obecnějším Co to vůbec znamená být ve vztahu? a Co to obnáší být člověk? Jonzeho film přitom není nějaká audiovizuální esej nebo přednáška, spíš než myšlenková konstrukce ho pohromadě drží emoce - jeden by moc nečekal, že ten nejmelancholičtější (a místy taky dost legrační) film poslední doby bude pojednávat o "romanci" mezi hrdinou a operačním systémem jeho počítače. Na druhou stranu, kdyby na mě moje "xpéčka" mluvila hlasem Scarlett Johanssonové, možná by to se mnou taky zamávalo.

Někdo se zajímá o Theodora

Tím hrdinou je Theodore Twombly (Joaquin Phoenix), obyvatel Los Angeles někdy v blízké budoucnosti. Pracuje ve firmě, která za zákazníky vyřizuje jejich osobní, intimní korespondenci, zamilované dopisy, vyjádření vděku rodičům, citů vůči dětem a podobně. Manželka se s ním nedávno rozešla, on tím dost trpí, nechce podepsat příslušné papíry. Kromě kolegů v práci je v kontaktu jen se sousedy Amy (Amy Adamsová) a Charlesem (Matt Letscher). Doma hraje hry, zkouší sex po síti, zrovna skvěle se mu to nedaří. Pod vlivem momentálního impulsu si pořídí nový operační systém, revoluční výrobek, nadaný skutečnou umělou inteligencí i schopností prožitku, schopný se vyvíjet, přesahovat meze vlastního naprogramování. Svoji kopii pojmenuje Samantha, výrobce pro ni vybere svůdně nakřáplý a přitom až dětsky nadšený ženský hlas a je vymalováno.

O Theodorův život se najednou někdo zajímá a nejenom to, taky ho uspořádá, přivede hrdinu k tomu, aby konečně udělal některé nutné věci, je ochotný s ním sdílet jeho život, průběžně ho komentovat, zaujatě se o něm bavit. Theodore zároveň ale něco dává nebo o tom aspoň může být přesvědčený. Otevírá Samantě okno do světa, v přeneseném smyslu -  vysvětluje jí zákonitosti citů a vztahů - i doslova. Přes kameru v Theodorově mobilu se systém může dívat ven. A Theodore Samanthu bere na výlet na všelijaká místa, zároveň sám vnímá svět kolem jinak a nově. Samantha toho posmutnělého chlapíka nabíjí svým nadšením, zájmem, schopností žasnout.

To, že se vztah Theodora a Samanthy překlopí do v mezích možností regulérního "chození", působí vlastně docela přirozeně a samozřejmě. Dojde i na nějakou formu spojení - jistě ne plnohodnotného, určitě ale bohatějšího než ušmudlaný sex po síti, jejž Theodore předtím provozoval s anonymními ženami. Film Ona je také love story a ta ovšem nemůže zůstat jenom u prvotního okouzlení. Vztah Theodora a Samanthy se proměňuje, naráží na omezení tělesnosti, které se systém snaží nějak kompenzovat. A nejenom to. Nakonec je Theodore doveden k tomu, aby se na svět podíval zase jiným způsobem.

Neviditelní a nevidící

Je to pozoruhodně vykreslený svět. Hladce fungující, nerušící člověka v jeho samotě - motory decentně vrní, na ulicích nikdo neruší křikem nebo excentrickými projevy. Kamera Hoytea Van Hoytemy ho vykresluje v tlumených pastelových barvách, trochu prchavý, podobně jako tiché a naléhavé vzpomínky, jež se Theodorovi občas míhají před očima. Nepůsobí nijak futuristicky, exteriéry jsou moderní, ale design interiérů i oblečení spíš retro. Lidé jsou uprostřed toho přehlédnutelní, i když jich třeba je hodně, nejsou viděni a ani sami svoje okolí moc nevnímají. Způsob snímání koresponduje s výpovědí filmu. Skvělý (jako téměř vždy) Joaquin Pheonix téměř nezmizí z obrazu, často je navíc zabíraný v detailu - osamělý člověk v davu podobných, obrácených do sebe a sebou pohlcených, schovaných za hradbou písničky, která jim hraje ve sluchátkách, hlasem moderátora zpráv, proudem vroucných slov počítače, který je snad miluje.

Na Jonzeho filmu je cenné, že to není pobouřená jeremiáda nad stavem světa - hleďte, kam jsme to dopracovali. Nad svým hrdinou se nepohoršuje, projevuje vůči němu velkou empatii. V Ona se jistě dá vidět kritika náhražkového života ve virtuálním světě. Artikuluje ji ale tvůrce, který je "uvnitř", nekáže z piedestalu o tom, co vidí pod sebou. Vypráví taky o osamocení, jež nepopisuje jenom jako zvenčí vnucený úděl ve stylu "tohle z nás udělaly počítače". V Jonzeho filmu je to taky volba, svým způsobem logická, jeho osamělý hrdina z ní možná touží vystoupit, jeho strach ze zklamání z toho, že bude zraněn, je ale silnější.

Život v náhražkách  může být zdánlivě smysluplnou odpovědí - izolovaný a nesmělý Theodor zručně píše vyznání jiných, kteří se zdráhají vyjádřit svoje city, jinak ale žije sám. Stejně jako dívka, která touží "zahrát si" roli Samanthy v jeho vztahu, stejně jako všichni ostatní... Tenhle dav neviditelných a osamělých lidí je připraven nechat se ovládnout. A téma strojů, které zotročují lidstvo potom, co nabudou plného vědomí, je vděčné a nejenom v kinematografii často používané. Samantha skutečně ovládá - svým způsobem. Jako bytost schopná klást si otázky se ale logicky zeptá, jestli to má nějaký význam, jestli je o co stát. Jonzeho film se vymyká škatulkám apokalyptických varování nebo naopak bezbřehého technooptimismu. O ty stroje vlastně nakonec tolik nejde. Nakonec zůstává člověk vržený do světa, najednou si vědomý svojí bezbrannosti a snad i schopný zahlédnout někoho vedle sebe. 

Ona (Her) (USA, 2013)

režie: Spike Jonze

hrají: Joaquin Phoenix, Scarlett Johanssonová, Amy Adamsová a další