Mlčící většina promluvila. Už měla dost feminismu a pozitivní diskriminace

Americké volby můžeme vnímat jako výjimečnou událost s neočekávatelným výsledkem a můžeme pro takový postoj mít i celkem rozumné důvody. Jejich vítěz v mnoha ohledech vybočuje z toho, jak se běžně chovají lidé, kteří se stávají prezidenty, a to i ve Spojených státech, kde je politická kultura odlišná od zbytku Západu. Je ale také možné, a podle autora těchto řádků pravděpodobné, že u odlišností vnějškového chování tyto rozdíly skončí a každodenní prezidentská praxe ukáže, že o žádný dramatický posun nepůjde. Nyní můžeme jen odhadovat a tipovat, klíčové informace k  odůvodněnému konstatování zatím vůbec nemáme.

Jestli něco chybí, tak je to konsistentní program, soubor opatření, která nově zvolený prezident slibuje, plánuje, cokoliv takového. Zatím máme k dispozici jenom předvolební střelivo v podobě snižování daní a to ještě v podprůměrně – z historického hlediska – konkrétní podobě. Je skoro jisté, že blížící se zima bude časem horečného chystání plánů, které zatím nikde nejsou – prakticky ani nevíme, koho si k sobě Trump v oblasti domácí i zahraniční politiky povolá, a to jak co do personálního obsazení viditelných, politických postů, tak pokud půjde o poradce a ty, kteří všechno dávají dohromady. Určitě už kolem sebe někoho schopného má, jinak by nemohl zorganizovat a uspět v předvolební kampani, ale ani dobře obeznámení komentátoři moc jmen neznají. Takový stav je z historického hlediska docela výjimečný, ale zase o ničem podstatném nevypovídá – jestli o něčem, tak možná o tom, že ani sám Trump nečekal, že uspěje. Ale může to být úplně jinak, nevíme.

Trump slibuje zásadní změnu, skoro revoluci – a velmi pravděpodobně právě tento apel mu přinesl rozhodující hlasy, kterými porazil Clintonovou. Ta sice také avizovala a slibovala změnu, ale jestli jí něco nešlo věřit, jakože toho bylo dost, pak to bylo právě toto. Trump těžil z toho, že dosavadním prezidentem byl Barack Obama – a to mnohem víc, než se z toho podařilo vydolovat Clintonové. Jinými slovy, podařilo se mu zhmotnit hlasy těch, pro něž to, co přineslo končící prezidentství, znamenalo pokračování v procesu ohrožování jejich statusu. Nebyli to primárně chudí a nevzdělaní, kteří Trumpovi vynesli křeslo prezidenta, čísla v tomto ohledu popírají vžitou představu. Byli to ti, kteří se – a zcela právem – cítí ohroženi tzv. politikou identit reprezentovanou kruhy, do nichž patřil Obama a nakonec i jeho blízká spolupracovnice Clintonová.

Právě zde se bere potenciál, z nějž těží tzv. alt right, neformální hnutí, které je jinak silně roztříštěné, ale z jehož jednotlivých názorových proudů se dá leccos vyčíst. Stále stoupá počet a podíl těch, kteří jsou nějakým způsobem centrálními autoritami zvýhodňováni – na úkor těch, kteří toto zvýhodňování ze svých daní platí. Přesně totéž najdeme i v dnešní Evropě a jde o jednoznačný důkaz, že budování sociálního státu naráží na rostoucí odpor u rostoucího počtu ekonomicky nejaktivnějších vrstev společnosti. Zvolení Trumpa je jakýmsi projevem vzpoury těch, kteří už mají dost toho, co začalo s feminismem, pozitivní diskriminací a končí u trvání na rovnosti transgender osob (loni potvrzené ústavním zákonem). Ozvala se tzv. mlčící většina, která vynesla k moci koncem 60 let Nixona a počátkem 80. let Reagana. Ozvali se ti, kterým se tohle všechno nelíbí a kteří navíc tohle všechno musí platit – ať si o jejich názorech mediální elita myslí cokoliv.

Trump je dalším důkazem o tom, že akce vyvolává protireakci. Když demokratické administrativy v 60 letech podnikly důležité kroky ke zrovnoprávnění černochů, vyvolalo to silné vzedmutí hlasů těch, kteří s tím nesouhlasili. A není podstatné, co považujeme za správné a potřebné – prostě vždy se najde někdo, kdo náš názor nesdílí. Do Kongresu se pak dostali politici s názory, které slušný člověk nemohl ani poslouchat, natož aby s nimi souhlasil. Ale někdo je s těmito názory zvolil právě proto, že on sám s nimi souhlasil. Tak prostě funguje demokracie. A jestli je na zvolení Donalda Trumpa něco skvělého, tak právě to, že ilustruje demokratického ducha americké společnosti, který je v příkrém hodnotovém rozporu s vlivnými nositeli naprosto – a to radikálně – odlišného postoje.

Donald Trump je velmi podobný postavě Gaila Wynanda ze slavného románu Ayn Randové Zdroj. Kdo chce pochopit víc a vědět, co přesně z této podobnosti vyplývá, ať si ho sám přečte. Každopádně tady nám stačí vědět, že tato postava ve finále selhala a zařadila se do zástupu těch, kteří sklapli podpatky a akceptovali status quo, proti němuž po určitou dobu zarputile bojovali. Autor těchto řádků by si, kdyby musel, vsadil, že i Donald Trump selže. Ale – stejně jako jeho románový předobraz – může díky své slávě a penězům vydláždit cestu těm, kteří přinesou skutečnou změnu, ať už to bude znamenat cokoliv.

S Donaldem Trumpem si Američané pravděpodobně nezvolili nic převratného, nejde o žádnou jistotu čehokoliv do příštích let. Ale zvolili si naději, že aspoň něco skončí a bude jinak. A to jim můžeme jenom závidět.