1

Mlčící většina promluvila. Už měla dost feminismu a pozitivní diskriminace

Témata:

Americké volby můžeme vnímat jako výjimečnou událost s neočekávatelným výsledkem a můžeme pro takový postoj mít i celkem rozumné důvody. Jejich vítěz v mnoha ohledech vybočuje z toho, jak se běžně chovají lidé, kteří se stávají prezidenty, a to i ve Spojených státech, kde je politická kultura odlišná od zbytku Západu. Je ale také možné, a podle autora těchto řádků pravděpodobné, že u odlišností vnějškového chování tyto rozdíly skončí a každodenní prezidentská praxe ukáže, že o žádný dramatický posun nepůjde. Nyní můžeme jen odhadovat a tipovat, klíčové informace k  odůvodněnému konstatování zatím vůbec nemáme.

Jestli něco chybí, tak je to konsistentní program, soubor opatření, která nově zvolený prezident slibuje, plánuje, cokoliv takového. Zatím máme k dispozici jenom předvolební střelivo v podobě snižování daní a to ještě v podprůměrně – z historického hlediska – konkrétní podobě. Je skoro jisté, že blížící se zima bude časem horečného chystání plánů, které zatím nikde nejsou – prakticky ani nevíme, koho si k sobě Trump v oblasti domácí i zahraniční politiky povolá, a to jak co do personálního obsazení viditelných, politických postů, tak pokud půjde o poradce a ty, kteří všechno dávají dohromady. Určitě už kolem sebe někoho schopného má, jinak by nemohl zorganizovat a uspět v předvolební kampani, ale ani dobře obeznámení komentátoři moc jmen neznají. Takový stav je z historického hlediska docela výjimečný, ale zase o ničem podstatném nevypovídá – jestli o něčem, tak možná o tom, že ani sám Trump nečekal, že uspěje. Ale může to být úplně jinak, nevíme.

Trump slibuje zásadní změnu, skoro revoluci – a velmi pravděpodobně právě tento apel mu přinesl rozhodující hlasy, kterými porazil Clintonovou. Ta sice také avizovala a slibovala změnu, ale jestli jí něco nešlo věřit, jakože toho bylo dost, pak to bylo právě toto. Trump těžil z toho, že dosavadním prezidentem byl Barack Obama – a to mnohem víc, než se z toho podařilo vydolovat Clintonové. Jinými slovy, podařilo se mu zhmotnit hlasy těch, pro něž to, co přineslo končící prezidentství, znamenalo pokračování v procesu ohrožování jejich statusu. Nebyli to primárně chudí a nevzdělaní, kteří Trumpovi vynesli křeslo prezidenta, čísla v tomto ohledu popírají vžitou představu. Byli to ti, kteří se – a zcela právem – cítí ohroženi tzv. politikou identit reprezentovanou kruhy, do nichž patřil Obama a nakonec i jeho blízká spolupracovnice Clintonová.

Právě zde se bere potenciál, z nějž těží tzv. alt right, neformální hnutí, které je jinak silně roztříštěné, ale z jehož jednotlivých názorových proudů se dá leccos vyčíst. Stále stoupá počet a podíl těch, kteří jsou nějakým způsobem centrálními autoritami zvýhodňováni – na úkor těch, kteří toto zvýhodňování ze svých daní platí. Přesně totéž najdeme i v dnešní Evropě a jde o jednoznačný důkaz, že budování sociálního státu naráží na rostoucí odpor u rostoucího počtu ekonomicky nejaktivnějších vrstev společnosti. Zvolení Trumpa je jakýmsi projevem vzpoury těch, kteří už mají dost toho, co začalo s feminismem, pozitivní diskriminací a končí u trvání na rovnosti transgender osob (loni potvrzené ústavním zákonem). Ozvala se tzv. mlčící většina, která vynesla k moci koncem 60 let Nixona a počátkem 80. let Reagana. Ozvali se ti, kterým se tohle všechno nelíbí a kteří navíc tohle všechno musí platit – ať si o jejich názorech mediální elita myslí cokoliv.

Trump je dalším důkazem o tom, že akce vyvolává protireakci. Když demokratické administrativy v 60 letech podnikly důležité kroky ke zrovnoprávnění černochů, vyvolalo to silné vzedmutí hlasů těch, kteří s tím nesouhlasili. A není podstatné, co považujeme za správné a potřebné – prostě vždy se najde někdo, kdo náš názor nesdílí. Do Kongresu se pak dostali politici s názory, které slušný člověk nemohl ani poslouchat, natož aby s nimi souhlasil. Ale někdo je s těmito názory zvolil právě proto, že on sám s nimi souhlasil. Tak prostě funguje demokracie. A jestli je na zvolení Donalda Trumpa něco skvělého, tak právě to, že ilustruje demokratického ducha americké společnosti, který je v příkrém hodnotovém rozporu s vlivnými nositeli naprosto – a to radikálně – odlišného postoje.

Donald Trump je velmi podobný postavě Gaila Wynanda ze slavného románu Ayn Randové Zdroj. Kdo chce pochopit víc a vědět, co přesně z této podobnosti vyplývá, ať si ho sám přečte. Každopádně tady nám stačí vědět, že tato postava ve finále selhala a zařadila se do zástupu těch, kteří sklapli podpatky a akceptovali status quo, proti němuž po určitou dobu zarputile bojovali. Autor těchto řádků by si, kdyby musel, vsadil, že i Donald Trump selže. Ale – stejně jako jeho románový předobraz – může díky své slávě a penězům vydláždit cestu těm, kteří přinesou skutečnou změnu, ať už to bude znamenat cokoliv.

S Donaldem Trumpem si Američané pravděpodobně nezvolili nic převratného, nejde o žádnou jistotu čehokoliv do příštích let. Ale zvolili si naději, že aspoň něco skončí a bude jinak. A to jim můžeme jenom závidět.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.