Sultán Erdogan zahájil nerušenou cestu k islamizaci Turecka

Jestli v Turecku proběhl vážně míněný, jen amatérsky provedený pokus o vojenský převrat, jestli to amatérství jde na vrub tomu, že se Erdoganovy tajné služby o přípravách dozvěděly, a proto bylo třeba převrat uspíšit (v tomto smyslu padla v pondělí jedna věta ve státní televizi), jestli byl zcela zinscenován, se těžko někdy dozvíme. Všechny tři varianty mají ale jednoho společného jmenovatele. Turecká armáda už není ta nedotknutelná moc, jakou bývala. Definitivně se ukázalo, že pro islamisty a prezidenta už nepředstavuje velké nebezpečí. To je zásadní zpráva nejenom o Turecku, ale i o geopolitické situaci v Evropě.

První reakce západních vlád byly vyčkávací. Britský ministr zahraničí Boris Johnson se svěřil, že je „velmi zneklidněn“, podobně mluvil jeho americký protějšek John Kerry. První, kdo se ještě během bojů, kdy nebylo jasné, která strana má navrch, postavil na stranu „demokraticky zvolené vlády“, a tedy Erdogana, byla takzvaná evropská ministryně zahraničí Federica Mogheriniová. V sobotu už to byl konsensus.

Ačkoliv každý správný liberál na Západě má jasno, komu ve střetu mezi demokraticky zvoleným parlamentem a důstojnickou juntou fandit, je několik důvodů, proč by Turecko mělo z tohoto uvažování dostat výjimku. Byla to tamní armáda, kdo kdysi na zbytcích osmanského impéria založil sekulární režim, v 50. letech na nátlak Američanů připustila pluralitní demokracii. Tři uskutečněné převraty (1960, 1971, 1980) byly namířeny proti politické třídě, a byly tedy nedemokratické, konaly se ale s podporou veřejnosti. Ta mohla počítat s tím, že v dohledné době vojáci vrátí moc a vypíší volby. A skutečně – v prvním případě se volby konaly pět, ve druhém dva a půl, ve třetím tři roky po puči.

Armáda je stvořitel moderního Turecka a zvykla si vystupovat v roli doktora, který musí přistoupit k operaci, když pacient, v tomto případě navíc jeho vlastní dítě, riskuje zdraví.

Americký žurnalista Stephen Kinzer v knize Půlměsíc a hvězda (Crescent & Star, 2002) líčí zajímavou příhodu: jednou jel dálkovým autobusem, vedle něho seděl armádní důstojník. Brzy poté, co autobus vyjel z města, bylo jasné, že nefunguje klimatizace. Lidi ze sebe začali svlékat, co se dalo, jen důstojník dál seděl jako socha a potil se. Když už to zvědavý Američan nevydržel a zeptal se, proč si neodloží aspoň vojenské sako, dostalo se mu následující odpovědi: „Jsem důstojník turecké armády. Jiní lidé mohou být neupravení, to si já nemůžu dovolit. Když jdu na fotbal a můj klub dá gól, nemůžu vyskočit a zařvat jako ostatní. Nemůžu dobíhat autobusy, běhat po jezdících schodech. Nemůžu vysedávat v barech a dělat posunky na ženy. To jsou věci, které mohou dělat civilisté. My ne, my jsme jiní. My musíme zachovávat důstojnost. Máme poslání. Musíme se ovládat, protože jsme zodpovědní za budoucnost této země.“

Celý článek si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde