1

Czech Press Photo? Bravurně odvedená nuda

Témata:

Další ročník novinářské fotografie Czech Press Photo zná vítěze. Jako každý rok byl i tento ročník tažený centrální událostí. Jako byla loňským tématem krize na Ukrajině, letos to nemohlo být jinak a středobodem byla uprchlická vlna.

Je zajímavé v této souvislosti pozorovat, jak davové očekávání a davové zapomnění pracuje i v soutěži, která by měla být celoročním průřezem událostí a kde by měli pracovat a vybírat fotografie profesionálové. Inu, profesionálové-neprofesionálové, je to asi stejné, jako je zákulisí Nobelovy ceny. Prostě kdyby Zeman byl opilý u korunovačních klenotů v září, jistě by teď v říjnu vyhrál nějakou cenu. Taková ta sekvenční montáž potácení by se určitě našla a určitě by se kvůli divácké atraktivitě objevila ve vítězných souborech, protože to téma by ještě „žilo“. Takhle, že to bylo až v listopadu, ale proboha loňského roku, nikdo si na to už ani nevzdechl. Kdeže je dávná historie 10 měsíců zpět!

Teď je tu holt uprchlická krize. Téma, které rezonuje dnes, a které jakoby jakékoli jiné téma přikrylo mlhou. A tak – řekněme že očekávaně, ale zároveň si asi řekněme, že bohužel očekávaně – většinu vítězných cen vyplnily obrazy uprchlíků.

Čtěte také: Vítězové Czech Press Photo. Prohlédněte si

Jenže to se nemělo stát. Právě ta očekávaná přemíra uprchlických sérií totiž zároveň daleko lépe a daleko naléhavěji odhalila velký problém české žurnalistické fotografie. Problém, který se v Czech Press Photo vyskytuje již delší období, ale který teď vyvřel na povrch až příliš okatě. Problém, že jsme jakoby zapomněli fotit. Tedy že focení znamená hlavně přinášet svébytné vizuální příběhy s přesahy a myšlenkami. Bohužel letošní ročník místo toho odhalil, že ani dostatek souborů k výběru neznamená kvalitu výsledných fotografií. Že ani geografická blízkost (Maďarsko, Řecko) a tedy snadná dosažitelnost a lacinost „objektů“ k fotografování, ani seznam nejlepších fotografických es, které se vydaly za kořistí, neznamenal to, na co jsme všichni čekali. Tedy zapamatovatelné a ojedinělé fotografie. Fotografie-legendy. Unikátní obrazové příběhy, záznamy které přinášejí přesah a hloubku výpovědi, ale nejen to – že jsou zároveň i moderní a přinášejí nové a unikátní pohledy používaje moderních prostředků. Že vyhrály fotografie, které stojí nad aktualitou a hovoří o čemsi věčném, co je v člověku. Protože jen ty vstoupí do historie.

Práce, které letos vyhrály, a které všichni můžeme vidět, lze bohužel nazvat „jen“ práce žurnalistické. Tedy zajisté výborné fotky po stránce technické, kompoziční, vynikající fotografie skvěle se hodící k denním článkům v novinách, ale bohužel fotky, jejichž chvíle právě skončila přesně ten den a tou událostí, ke které se vztahovala.

S letošní uprchlickou krizí jsem si vzpomněl na jinou migrantskou vlnu. V období Velké hospodářské krize putovaly desítky tisíc rodin na americký Jih za prací. A v té době vznikla ikonická fotografie Dorothei Lange, známá pod jménem „Matka migrantka“. Úžasná a věčná fotografie ženy, která putuje se svými třemi dětmi za lepší budoucností. Fotografie, která se stala symbolem Velké Deprese. Existenciální, hlubinné zachycení neštěstí, které tu ženu postihlo, a zároveň zachycení její nezlomnosti a hrdosti. Ta jedna jediná fotografie se stala symbolem amerického národa. Jeho touhy nikdy nepadnout na kolena. Jeho touhy žít a věřit v budoucnost, i když jste jakoby na úplném dně. Právě proto, že nebyla jen o té ženě, ale prostřednictvím té ženy nesla příběh. Pod povrchem. Ale ten příběh zároveň řval svojí silou.

Neštěstím letošního ročníku Czech Press Photo je fakt, že se mu nepodařilo víc, než nejvýše tuto ikonickou fotografii napodobit. Jakoby tento ročník zapomněl, že je to nekonečných 80 let po vzniku této americké fotografie a že je prostě málo a dávno nestačí toporně a úporně se pokoušet vytvořit fotografie myšlenkově nanejvýš podobné této Migrující matce. Letošní ročník skutečně odhalil bídu české fotografie, protože bohužel a skutečně nepřinesl žádné nové postupy, žádné nové pohledy, žádné nové příběhy. Vše ve vítězných fotografiích je očekávatelné, jen – a to přiznejme – skvěle a velmi často až bravurně odvedené.

A tak vidíme v těch vítězných fotkách, že když „migrant“, tak tam musí být hrozný chumel a tlačenice. Samozřejmě radost z dosažení ráje. Samozřejmě zbídačenost. Samozřejmě chudoba obydlí a strašné podmínky. Všechny obrazy by každý z nás dokázal tisíckrát předvídat a předpovídat, protože už je tisíckrát od té Migrující matky viděl v každých migračních vlnách. Prostě v této soutěži nezbylo nic víc, než se jen radovat z toho, že se to „udělalo hezky“, protože vše ostatní už viděl v Jugoslávii, Sýrii, Africe, prostě všude, kde se lidé dali do pohybu. A tak, aby to bylo k vítězství, nezbylo nic jiného, než absenci fotografické myšlenky pak dohánět používáním laciných softwareových mrvítek jako je změna do černobílé, tahání šoupátek v grafických programech (jakoby to byla soutěž o nejkrásnější HDR úpravu) nebo alespoň a přinejlepším komponování po vzoru biblických obrazů, aby se aspoň nějak takhle dala předstírat hloubka výpovědi. Jenže to vše je bohužel jen a jen fotografický kýč.

A přitom každý z nás chtěl vidět příběhy, které dosud neviděl. Kde jsou třeba fotografie z detenčních center, kde ještě nikdo není, ale které se už připravují na příliv cizinců, kde jsou třeba příběhy překladatelů z urdštiny, odkud se ti lidé berou, jak žijí. Kde jsou třeba odpůrci migrace, ale ne ti nudní s transparenty na ulicích, ale hezky pracně nalezení doma ve svých obyčejných životech? Která fotka z vítězných fotek vystihla xenofobii? Nic, všechny vítězné fotografie jsou jen ploché, myšlenkově laciné, ve výprodeji nakoupené bezmyšlenkovité záznamy a ilustrace předžvýkaných textů z titulní strany. Nuda, nuda, nuda na Czech Press Photo.

Česká fotografie už dlouhé roky trpí absencí poctivé rešerské práce, dlouhodobého a pracného sběru materiálu, je poddimenzovaná finančně a hlavně časově. Každý reportér má na vytvoření reportáže stále méně času a není výjimkou, že své dílo musí vytvořit v rozmezí několika málo hodin, vlastně ještě rychleji, než je vůbec schopen se rozkoukat a připravit si lokace k focení. Dostane lístek na ranní vlak do Budapešti a ještě odpoledne se musí vrátit a během dne odeslat fotografie do redakce. Výsledky jsou to, co vidíte na Czech Press Photo.

Snad jen jeden jediný soubor v tom letošním „uprchlickém ročníku“ nese v sobě jiskřičku nápadu. Série odhozených pasů je ta série, která přináší potenciální vizuální objev. Možnost pracovat moderní konceptuální metodou a nalézt skutečnou výpověď. Jenže bohužel tak, jak je série provedena, jde o zpackanou práci. Autor si nedal žádnou práci a jen banálně a ploše, opět bez přemýšlení, ofotil pasy – a ejhle! Na cenu tenhle pahýl bohužel stačil. Bože a probůh, taková šance! Copak nešlo najít alespoň z jednoho pasu (já vím, je to obrovská práce) alespoň jednu tvář a přinést její příběh? Příběh proč a jak a kde se ten pas objevil, komu patří, jak ten příběh dopadl. Ke komu dotyčný patří, s kým přijel. Ne. To chci moc. Tady v tom našem Česku stačí nic. Jen oskenovat pasy. Laciné, ale tenhle Bohem zapomenutý fotografický úhor to stačí.

A takhle to je u nás se vším. A my se pak divíme, že se u nás nedělá, ale raději krade. Vždyť celý letošní ročník je vykradená Dorothea Lange.

Čtěte také: Czech Press Photo v třinácté komnatě propagandy

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.