„Fotografie zachraňují životy.“ V porotě zasedl držitel Pulitzera i Oscara, říká ředitelka Czech Press Photo

Jak si na tom stojí česká reportážní fotografie a mohou fotografie pomáhat? Prestižní umělecké přehlídky Czech Press Photo se účastní stovky českých a slovenských fotoreportérů. Vítězné snímky vybírá mezinárodní porota složená z  fotografů, novinářů, editorů a teoretiků. Mezi porotci zasedali mimo jiné vítěz World Press Photo, držitel Pulitzerovy ceny i tvůrce oscarového dokumentu. Porotci průměrně vybírají ze sedmi tisíc fotografií, říká v rozhovoru pro deník Echo24 ředitelka Czech Photo, spisovatelka a fotografka Veronika Souralová.

Studovala jste stavební fakultu ČVUT, váš otec byl biolog a sama se o přírodu aktivně zajímáte. Řekněte, jak jste se dostala k fotografii?

Když jsem chodila na gymnázium, tak jsem se věnovala spíše kreslení než fotografování. Také mě hodně zajímalo psaní. Chtěla jsem se ideálně stát redaktorkou nějakého přírodopisného časopisu a také jsem přemýšlela o tom, že půjdu studovat přírodovědu. Dodnes se pohybuji mezi výtvarným uměním, fotografií, psaním a přírodou a mám pochybnosti, co mě baví nejvíc. Nakonec jsem na radu našeho výchovného poradce a zároveň matikáře šla studovat techniku. Řekl mi: „Chceš chránit přírodu, ale to lépe uděláš, když vystuduješ technický obor, než když se z tebe stane specializovaný biolog. Budeš tak užitečnější…“ Takže jsem šla na ČVUT, přestože se můj táta trochu urazil. K fotografii jsem se ale naplno dostala až po škole, když jsem měla děti. Na přání svého otce jsem začala fotografovat hmyz. Zpočátku jsem se hlavně zaměřila na makrofotografii mravenců, což je dost specifický obor. Potřebujete na to speciální vybavení a techniku. Já o tom tehdy moc nevěděla a učila jsem se vše od začátku. Brzy se z toho pro mne stala vášeň.

Kromě záliby ve focení mravenců a včel jste napsala také několik cestopisných knih s fotografiemi z vašich cest…

Vždycky jsem hodně cestovala a přitom fotograficky reportážně zaznamenávala zážitky, včetně sociálního dokumentu. Za tím jsme se skupinou přátel jezdili především do zemí bývalého Sovětského svazu, kde jsme dokumentovali opuštěné oblasti a život místních obyvatel. Tam začalo i moje psaní. Ze všech cest jsem pořizovala deníky - například z Gruzie, Uzbekistánu či Arménie. Tenkrát na mne silně zapůsobil Náhorní Karabach. Překvapilo mne, jak tam všude bylo cítit ovzduší války, které je tam samozřejmě dodnes. Mrazivé. Od rozstřílených plotů a rodinných domů až po zbraně v základních školách. Válka se zde promítá do každodenního života.

Následně jste začala psát knížky pro děti o životě hmyzu. Jak se to stane?

Knihy pro děti jsem tak trochu začala psát pro své vlastní děti, protože jsem měla výčitky svědomí, že pořád fotím hmyz a jim se nevěnuji tak, jak bych chtěla. Proto jsem je do procesu vzniku knih zapojila. Fotografovala jsem je a pak ve photoshopu vkládala do makrofotografií. Jsou to knížky o tom, jak funguje život v úlu nebo mraveništi, jak žijí motýli či brouci, prostě jak vypadá svět těch malých, šestinohých tvorů. Pohádky s edukativním pozadím a přírodopisnými poznatky. Psala jsem příběhy z hmyzích říší a hlavními hrdiny se v nich staly moje děti, později děti mé sestry, které se zmenšily na velikost hmyzu a společně s ním zažívaly nejrůznější dobrodružství. Teď už děti vyrostly, ale ve focení hmyzu jsem nepolevila. Jezdím se skupinou přírodovědců hlavně do Jižní Ameriky a plním si své sny z dětství, kdy jsem toužila žít v pralese. Fotografujeme s hradbou stoletých stromů nad hlavou, často v noci za světla čelovek. Pozorujeme všechno, co se děje kolem nás. Na zemi, na listech i v korunách stromů. Ten malý život je nejbohatší právě v pralesích... Každý den tam naleznete fotografický poklad. Mě nejvíc fascinují mravenci Atta s jejich rafinovaným životním stylem, kdy kousky listů krmí uvnitř mraveniště svou životadárnou houbu.

Jak náročné je fotografovat mravence a další obyvatele hmyzí říše?

Musíte toho o hmyzu hodně vědět a mít trpělivost. Nejdůležitější je si najít vhodné místo. Pro fotografování mravenců je ideální malé mraveniště, kde je jich méně, protože jinak se na vás vrhnou a moc dlouho fotit nevydržíte… Tam probíhá množství nejrůznějších dějů. Hodně jsem se toho naučila od svého táty. Ten mi všechny jejich procesy vysvětloval a popisoval. Mraveniště na první dobrou vypadá jako chumel mravenců, kteří různě lezou přes sebe, ale když něco víte o jejich životě, tak zjistíte, že každý mravenec má svou funkci a specializaci. Pracuje pro blaho celého mraveniště. Mojí první ucelenou fotosérií byla právě reportáž o životě v jednom českém malém lesním mraveništi. Fotografie jsem následně přihlásila do soutěže Czech Press Photo, kde se umístily na druhém místě v hlasování diváků. Moji mravenci skončili hned za fotografií Václava Havla! Byl to můj vůbec první kontakt se soutěží Czech Press Photo. Je to už 22 let zpátky...

Jak vám to pomohlo ve vaší fotografické kariéře?

Obrovsky. Byla to výjimečná zkušenost Hodně mě to motivovalo k další práci, ale především jsem se seznámila se zakladatelkou Czech Press Photo Danielou Mrázkovou. A také jsme záhy začaly intenzivně spolupracovat. Vzala mě do svého týmu, pracovala jsem jako sekretář mezinárodních porot, vedla jsem fotografické besedy a autorské prezentace, seznamovala se s autory. Časem jsem se stala její pravou rukou a nakonec mě předala otěže. Já soutěž odkoupila a stanula v jejím čele.

KOMENTÁŘ: Česko – velmoc nedůvěry

Jak se změnila soutěž oproti éře Daniely Mrázkové?

Výrazně. Soutěž se zmodernizovala, soutěžní snímky se přihlašují elektronicky, porota pracuje se sofistikovaným porotovacím systémem, fotografie se vystavují v Národním muzeu, výstava má profi architektonický návrh paneláže, tisk i osvětlení, věnujeme se doprovodným programům. Naše společnost se nyní nazývá Czech Photo a sdružuje sedm různých projektů: Czech Photo Centre, stále u veřejnosti nejznámější soutěž Czech Press Photo, soutěž pro fotografy přírody Czech Nature Photo, soutěž pro děti a mládež Czech Photo Junior, aktivity pro seniorské fotografy Czech Comminuty Center, Czech Photo Archive a novou galerii Fragment. Obrovský podíl na rozvoji společnosti má také můj manžel jehož společnost je naším generálním partnerem, (Marcel Soural je zakladatel developerské společnosti Trigema a filantrop - pozn. red.). Máme galerii v Nových Butovicích a Karlíně, fotografické centrum s restaurací i rozsáhlým archivem a dalšími projekty, které se kromě profesionálních fotografů věnují školákům i těm nejstarším. Pořádáme výstavy, komentované prohlídky i celoroční vzdělávání. Za dva roky bychom chtěli otevřít ještě galerii na smíchovském Lihovaru, která se bude zaměřovat na multimédia. A pokud se podaří v Nových Butovicích postavit mrakodrap Top Tower, tak bychom tam chtěli mít i vlastní, poslední a největší galerii. Chtěli bychom vybudovat síť galerií na trase metra B. Říkáme tomu pracovně „žluté galerie“.

Jak vnímá široká veřejnost Czech Press Photo?

Jedná se o soutěž pro profesionální fotografy, kteří zde porovnávají svoje síly. Soutěže se účastní stovky fotografů a fotožurnalistů z České i Slovenské republiky. Letos se do soutěže přihlásilo kolem sedmi tisíc fotografií. Mezinárodní porota vybírá vítězné fotografie a Czech Press Photo následně uspořádá velkou výstavu v Národním muzeu. Výstava se otevírá slavnostním ceremoniálem v Západní dvoraně za účasti prezidenta České republiky, který má nad soutěží záštitu. Letos vystavujeme rekordní počet fotografií - téměř 800. Výstavy jsou již tradičně hodně navštěvované. Jen za minulý rok výstavu navštívilo přes 60 tisíc lidí, což snad svědčí o tom, že Czech Press Photo lidi zajímá. Nechodí jenom za fotografiemi, zrekapitulují si nejdůležitější události z celého roku u nás i v zahraničí zachycené fotoaparáty a očima těch nejlepších fotoreportérů. V posledních letech se často objevovala témata spojená s válkou na Ukrajině nebo koronavirovou pandemií. Zato letošní ročník bude plný sportu - jsme zlatými mistry světa v hokejovém šampionátu, následuje fotbalové Euro a olympiáda v Paříži. Tak uvidíme, co mezinárodní porotu zaujme.

Přibližte jak funguje porota, která hodnotí oceňované snímky…

Je to poměrně složitý proces a proto je stěžejní a určující, kdo vůbec v porotě zasedne. Musí to být výborní odborníci. Porota se skládá v poslední době ze tří českých zástupců a dvou porotců ze zahraničí. Většinou se jedná o lidi z řad fotografů, editorů, kurátorů či novinářů a dalších lidí, kteří pracují s fotografií na denní bázi a mají blízko k novinářské fotce. Zahraničním porotcům samozřejmě musíme vysvětlovat politický a společenský kontext fotografií. Na tom si necháváme hodně záležet. Porotci dostanou přístup k fotografiím ještě předtím, než dorazí do Prahy. Doma si udělají svůj vlastní předvýběr ze všech snímků a poté společně zasednou v Czech Photo Centre, kde pokračují ve výběru. Fotografie hodnotí v několika kolech, než se dostanou k výběru nominací. Nejtěžším úkolem je stanovení Fotografie roku. Musí to být skvělá novinářská fotka, která charakterizuje nejdůležitější událost uplynulého roku a má společenský přesah. O ní porotci vždy velmi vzrušeně a důsledně diskutují. V jednom roce se o fotografii roku dohadovali osm hodin.

Kdo z významných lidí ze světa fotografie zasedl v porotě?

Snažíme se, aby v porotě vždy zasedaly světové špičky. Například před dvěma roky byl členem poroty ukrajinský dokumentarista, novinář a fotograf Evgeniy Maloletka, který sem přivezl i svoji ikonickou fotografii zraněné těhotné ženy, kterou ukrajinští vojáci vynášejí z rozbombardované porodnice v Mariupolu. Tento snímek byl poprvé vystaven u nás v butovické galerii a poté obletěl svět. Maloljetka za fotografii získal ocenění Fotografie roku 2023 od World Press Photo a také Pulitzerovu cenu. Kromě toho také spolupracoval s Mstyslavem Chernovem, který také v porotě zasedal, na oscarovém dokumentu 20 dní v Mariupolu.

Jak má vypadat dobrá reportážní fotografie?

Reportážní fotografie nemá v současnosti na růžích ustláno. Fotoreportéři zrovna teď nezažívají šťastné časy, jelikož jim redakce hodně omezují práci. Čím dál častěji přebírají fotografie z mezinárodních agentur. Je to levnější a snadnější. Dnešní doba je extrémně zrychlená a než se redakční fotograf dostane na místo určení, často v zahraničí, tak se stane něco nového a jinde. Skrze naši soutěž Czech Press Photo chceme kultivovat pohled veřejnosti na reportážní fotografii a pomáhat fotožurnalistům. Chceme ukazovat lidem kvalitní novinářskou fotografii, protože v současnosti je fotografem každý, kdo má v kapse mobilní telefon. Jenomže jen málokdo umí dobrý snímek pořídit. Dobrá fotografie vznikne tak, že fotograf má zvládnuté řemeslo (kompozice, svícení, atd.), zachytí důležitou událost a k tomu přidá své, osobité vidění. Teprve pak může vzniknout snímek, jenž silně promlouvá k lidem, vyvolává emoce, často burcuje lidi k tomu, aby něco udělali, na něco upozornili či někomu pomohli.

DÁLE JSME PSALI: Já sem patřím! Ich bin ein Tscheche, říká oscarový herec Geoffrey Rush

Můžete to přiblížit, jak se dá pomáhat skrze fotografie?

Některé fotografie opravdu mohou pomáhat. Například fotografie z řádění tornáda na konci července 2021 vyvolaly vlnu dobročinnosti u veřejnosti. Fotografové tehdy okamžitě sedli do auta a bez jídla a pití vyrazili do území zkázy, kde pořídili první fotografie. A ten dramatický, drastický, zastavený okamžik byl natolik silný, že si lidi uvědomili, že se něco děje a že by měli pomoci. Myslím si, že fotografové mají největší zásluhu na tom, že lidi dokáží být najednou solidární. Když člověk uvidí silnou fotografii, tak zapomene na své ego, sám na sebe a otevře své srdce druhým. Velký formát a ticho na výstavě dokáže samozřejmě účinek znásobit.

Jaké fotografie podle vás dokázaly pomoci?

Jednou z těch nejznámějších fotografií roku je pes, který plave během záplav v zatopených ulicích Uherského hradiště. Onen pes byl jakýmsi symbolem lidského utrpení. Tato fotografie získala mnoho finančních prostředků pro obnovu města. Silnou fotografii nazvanou Exekuce dítěte pořídil také Daniel Materna (někdejší fotoreportér MF Dnes a aktuálně manažer Czech Press Photo - pozn. red.). Zachytil okamžik, kdy matce chtěli po rozvodu odebrat dítě, které mělo s otcem odjet do zahraničí. Díky této fotce se změnila legislativa. Nebo fotografie roku posledního ročníku od Romana Vondrouše, která dokumentuje roztržku u soudu a vypovídá o současné době, kdy se neustále stupňuje agresivita a radikální přístup k řešení složitých otázek a to nejenom u nás, ale i v celosvětovém měřítku. Každá fotografie roku má za sebou velký příběh, který získává na síle časem a zraje jako víno.