Mýtus o kavárně a znevážení rýmičky
Na cestu do práce mi slibovali velké dobrodružství... A nic. Ale zrovna tohle dneska vlastně tolik nevadí. V novinách toho taky moc není, ale v trafikách byly, což je v tom „ledovém sevření“, o kterém všichni píšou a mluví, celkem výkon.
Mladá fronta Dnes na otvíráku píše o syrských uprchlících, které se vláda rozhodla nepřijmout. Ministr vnitra „Chovanec se dlouhodobě netají obavami z bezpečnostního rizika, kterým podle něj jsou běženci z Blízkého východu. Argumentoval tak i na jaře, když nakonec z jeho popudu padlo rozjednané přijetí patnácti nemocných dětí ze Sýrie s rodinami. V neděli dokonce vytáhl poněkud divoký nápad uspořádat o běžencích ze Sýrie referendum. To vláda zamítla. Chovancovi tak přišel vhod argument vlády – že stát nemá pro umístění uprchlíků dostatečnou kapacitu. A experti to potvrzují. V Česku jsou nyní už jen dvě přijímací azylová střediska, a to na Letišti Václava Havla a v Zastávce u Brna.“ V něčem podivné vyústění podivné story. A v něčem taky příznačné. Samozřejmě nejsem schopný od stolu posoudit, jak je český stát schopný vstřebat příchod větší skupiny uprchlíků. Myslím ale, že by toho být schopný měl, ve světě se děje ledacos. Počítám ale, že silnější je mentální problém. Jistě, masová imigrace v některých zemích Evropy může působit problémy, Česko se ale imigranty skutečně nehemží, což může – paradoxně – dál posilovat obavy z jejich příchodu. Celá ta imigrační debata se zhusta vede dost nešťastným způsobem. Většinová předběžná panika versus někdy povýšené kazatelské řeči o tom jak každý, kdo si imigraci představuje jinou než neomezenou, je předpotopní a morálně vadný. Jasně, zobecňuju, ale občas to tak může působit.
Kateřina Šafaříková v Lidových novinách srovnává rozdílné přístupy zdejší vlády k syrským uprchlíkům a volyňským Čechům, kteří by měli být repatriovaní. „Potíž je v tom, že etničtí Češi na Ukrajině žijí na západě země, v oblasti Volyně, zatímco na východě, kde převažují Rusové, téměř žádní nejsou. Není tak jisté, koho vlastně vládní akce z východu Ukrajiny přesídlí. Budou to skutečně Ukrajinci s českými kořeny, kteří se jen ostýchali celé předchozí měsíce ozvat, na rozdíl od svých volyňských kolegů? Jak vláda zajistí, aby se na český účet nedostali do EU donbasští vychytralci, případně ruští provokatéři s novým úkolem? (...) Syrští běženci mají smůlu, že to nejsou křesťané, ale muslimové. (...) Ani okolní státy nechtějí na svém území ubytovávat teroristy z IS, a přesto syrské běžence přijaly: ověřování identity tedy probíhá.“
Jindřich Šídlo v Hospodářských novinách píše o protestech proti Milošovi Zemanovi. Začíná historickým exkurzem: „Už je to patnáct let. Země slavila desetileté výročí pádu komunismu a na náměstích mrzly desetitisíce lidí spojeni výzvou ‚Děkujeme, odejděte‘, adresovanou Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi, hlavním postavám opoziční smlouvy. O rok a pár týdnů později byla ještě větší zima a na náměstí (aspoň Václavském) se tísnil možná ještě větší dav. Tentokrát šlo o nezávislost České televize, kdo ale v tom volání neslyšel stejný tón jako v roce 1999, musel být hluchý. Vypadalo to nadějně. O další rok později, ve sněmovních volbách 2002, získaly ODS a ČSSD dohromady 55 procent hlasů. (...) Jenže i on (Miloš Zeman – pozn. aut.) potřebuje ve svých řadách udržovat provozní bdělost, pro případ, že by za tři roky hodlal svůj úřad obhajovat. Co nabídnout? Zbývá provokace, v níž je Zeman už čtvrt století nezpochybnitelný přeborník. Prezident zná dobře své odpůrce, protože by taky za jiných historických konstelací do oné ‚pražské kavárny‘ nepochybně taky pilně docházel. Je schopen říci cokoliv, o čem ví, že odpůrce vytočí do běla, a pak může jen spokojeně pozorovat teletext a bavit se vybájenými zprávami o tom, jak protesty proti němu spoluorganizuje americká ambasáda, protože takový velikán jako on může mít samozřejmě jen ty nejmocnější soupeře, kteří se nezastaví před ničím. Protestovat proti Zemanovi je normální. Jen je užitečné nepropadat iluzím.“ Souhlasím. Ten příběh protestních akcí, který Jindřich Šídlo v úvodu rekapituluje není jenom ilustrace toho, jak (ne)jsou demonstrace v ulicích relevantní třeba ve vztahu k volebním výsledkům. Je to taky příběh velké bezradnosti, neschopnosti. Je to totiž zvláštní úkaz ta pražská kavárna, existuje-li tedy vůbec. Její stoupenci i protivníci se v jednom shodnou – představuje nějakou důležitou a relevantní sílu. Je významná. Její historie posledních ne úplně tak mála let ale potvrzuje spíš opak. Tahle významná síla s důsledností hodnou lepší věci využila snad každou příležitost něco projet. Ta veřejná vzedmutí, která Jindřich zmiňuje, jistě sama o sobě nemohla moc změnit, mohla ale být impulsem k čemusi dalšímu – nějaké cílevědomé aktivitě třeba Vlastně nikdy se to nestalo, jakkoli se třeba ohlašovaly různé plány. Pamatuje si třeba někdo všechny ty řeči o tom, jak se musí využít energie těch mnoha lidí, kteří se angažovali v kampani Karla Schwarzenberga a dovedli ji sice ne k vítězství, ale nečekanému úspěchu? Ten permanentní neúspěch „pražské kavárny“ může být taky dokladem toho, že některé postoje (třeba i správné) jsou a zůstanou pro „nezralou“ širší veřejnost neakceptovatelné a jejich nositelé vždycky budou „ušlechtilou menšinou“, které nezbude než se ze své menšinové ušlechtilosti těšit. Daleko víc bych v něm ale viděl projev neschopnosti toho mytizovaného společenství něčeho skutečně dosáhnout, něco pro to udělat, nasadit se pro to. No nic.
Právo na titulce začíná článek „Jedináčci jsou zdravější než děti se sourozenci“. Obsahuje i vpravdě skandální mezititulek „Nachlazení není onemocnění“. Jménem všech mužů, kteří ve svém životě musel svést vyčerpávající zápas s rýmičkou, co nejdůrazněji protestuji proti tomuto znevážení našeho krušného údělu, našich obětí, našich prosténaných dnů a nocí. Rýmička je vlastně obdoba té dnešní ledovky v ulicích. Krutá a paralyzující síla, přes kterou ani tramvaj neprojede.
