Děti pod online kontrolou. Chládek je chce očipovat

Schválně, z jakého asi článku pochází citát ministra české vlády „Bezpečnostní situace v Evropě je čím dál složitější“? Řekl to Lubomír Zaorálek v souvislosti s Islámským státem? Či snad Milan Chovanec po návratu z Evropské rady věnované uprchlické krizi ve Středozemním moři? Ne, prohlásil to ministr školství Marcel Chládek v souvislosti se zaváděním čipů do českých škol.

Bezpečnostní situace v Evropě je tak složitá, že Chládek se rozhodl podpořit zavádění čipových systémů, které budou dítě sledovat od školních dveří do třídy. „Žák vstupuje do školy na základě čipu. Musí se toho čipu dotknout. Není možné, že jeden žák pustí na svůj čip dalších deset. To jim nebude nic platné, protože čip je propojený s třídnicí. Rodičům po vstupu okamžitě přijde SMS, že jejich dítě už je ve škole. Zároveň je čtečka na čip u každé učebny,“ vypočítává ministr. A dodává, že čip bude propojen i s elektronickou žákovskou, takže rodiče budou moci sledovat pohyb a výkony svého potomka online. Až sem nás dovedla bezpečnostní situace v Evropě.

Ve skutečnosti nás tam nedovedla ani tak bezpečnostní situace v Evropě, jako spíš nešťastná událost ve Žďáru nad Sázavou, kde loni v říjnu ve škole nepříčetná žena ubodala šestnáctiletého studenta. Byla z rodu událostí, kterým nejde zabránit, ale veřejná místa cítí povinnost na ně reagovat. Jistě i pracovníci ministerstva školství si uvědomovali, že pokud lze podobným věcem zabránit, pak snad větší rigorózností při propuštění pacientů s těžkými duševním chorobami na svobodu. Ale protože v těchto situacích státní orgány prostě musejí být viděny, jak něco dělají, provedlo ministerstvo prověrku bezpečnost českých škol, který ukázala, že naprostá většina škol je zabezpečena dobře. A protože nemohlo říct, že v reakci na strašnou událost nebude dělat nic, tak ohlásilo, že připraví metodické doporučení a vzdělávací programy pro studenty i personál škol, a taky zřídí fond pro zajištění bezpečnosti na školách.

Opatření k problému „co dělat, když do školy vnikne vraždící maniak, jako minulý týden v televizi“ by ideálně splnila svůj účel, kdyby zůstala ve fázi tiskové zprávy o jejich přípravě, a pak by se na ně v tichosti zapomnělo. Bohužel tomu tak vždy není. Slova „fond“ se chytí ředitelé škol a dodavatelé příslušných technologií a nedovolí mu usnout. Podle iDNES na páteční tiskové konferenci Chládek oznámil, že obdržel žádosti „v hodnotě šest až osm miliard korun od škol, které by chtěly lépe zabezpečit,“ což je velmi pravděpodobně překlep – na zvýšení platů učitelů, které Chládek prosadil do letošního rozpočtu, šlo 400 miliónů korun, na zvýšení kapacit mateřských škol dvě stě. To, že prošel přes editory iDNES, jen ukazuje, že, když jde o bezpečnost, jsme ochotni kývnout téměř na cokoli.

Fantazie totální kontroly je pro naši dobu typická (sledovací projekt, který už běží ve školách v Klášterci nad Ohří, se jmenuje Dítě pod kontrolou. I tam se rozběhl pod dojmem nešťastné, ale výjimečné události – vraždy devítileté školačky loni v září). Pro monitorování dětí je vždy podnětem bezpečnost. „Se zmizením Aničky Janatkové bylo na veřejnosti opět otevřeno téma čipování dětí,“ začíná například článek z roku 2010. Asi jsem cynik, ale v první chvíli jsem si nedokázal vybavit případ Aničky Janatkové. I v tomto případě pravděpodobně vraždil vyšinutý člověk. Takové případy jsou sice strašlivé a vzbudí vzrušenou pozornost veřejnosti, ale jsou relativně vzácné. Na silnicích zemře dětí víc.

Víme, kam se tu řítíme? Když si rodiče i děti masově zvyknou na sledování pohybu online, na jejich životě se něco změní. Děti nudou patrně trochu zbrzděny ve vývoji, pocit, že jsou stále na očích, prodlouží jejich setrvávání ve stadiu nesamostatnosti. Obsedantním rodičům to umožní se o děti víc strachovat. Systém přitom nebude nikdy dokonalý – „Projekt samozřejmě neřeší záškoláctví,“ připustil člověk, který ho zavádí v Klášterci nad Ohří. Co by vyřešilo záškoláctví? No přece implantované čipy. Jako mají psi. Ty ovšem fungují jen na krátkou vzdálenost, dětské čipy by vyžadovaly vysílání na delší vzdálenost a taky síť přijímačů. Ale nešlo by to nějak zařídit? Co třeba věže mobilních sítí, ty jsou všude. Že by mobilní operátoři nechtěli přispět k bezpečnosti našich dětí?

Miniaturní čipy implantované pod kůži jsou dnes už technologickou realitou. Nedávno experimentálně implantovali pod kůži čipy pracovníkům jedné kancelářské budovy ve Stockholmu. „Nejdřív mi to přišlo dost děsivé, ale zároveň jsem se cítila velmi moderně. Přeci jen už je rok 2015,“ prohlásila tehdy pro média jedna ze zaměstnankyň Lin Kowalská.

Je to hezká ukázka neuspořádaného chumlu asociací, které si s takovou totální kontrolou spojujeme. Jak se jí ty reakce asi sesypaly v hlavě? Možná si vzpomněla na nějaký hollywoodský dystopický film, ve kterém se v ponuré budoucnosti implantovaly čipy vězňům a replikantům, a pamatovala si, že měla z filmu děsivý pocit. Ale pak si zas možná vybavila, jak jí na školení líčili, jak to bude skvělé, že bude moci procházet dveřmi do budovy, aniž by musela vytahovat vstupní kartu. A to jí zas přišlo moderní. A třeba ten školitel četl něco od Raye Kurzweila, amerického futurologa, který píše o tom, že lidé, kteří v budoucnu nebudou ochotni či schopni podstoupit různé takové modifikace svého těla, kteří se nebudou chtít stát kyborgy, budou zbytkem společnosti ostrakizováni. A možná něco z toho proniklo do jeho přednášky, a Lin Kowalská usoudila, že už je rok 2015 a mít náskok by se jí mohlo hodit. Žádostivost a úzkost nás ovládají stejnou měrou.

Území střední Evropy se nepropůjčuje snadno technologickým utopiím, čipování dětí k nám asi dorazí později. O to víc budou horliví dodavatelé technologií – nabídnou systémy, které sice nebudou disponovat různými sci-fi funkcemi, ale budou pro ně představovat slušný kšeft. Zcela mimo jakékoli deklarované vládní či stranické programové priority, zato podpořen mocnou paranoiou televizního věku, se nám tu rýsuje projekt Opencard do každé školy.