Kdo to je? Vy. Alzheimer roztříští svět na kousky

FILM

Kdo to je? Vy. Alzheimer roztříští svět na kousky
Edwin Honig, intelektuál, kterého nemoc připravila o myšlenky Foto: Foto: Jeden svět
1
Panorama
Echo24
Sdílet:

Ty jsi kdo? Já mám děti? A kdo vlastně jsem? Někdejší úspěšný básník, překladatel, kritik a vysokoškolský pedagog Edwin Honig nic z toho už neví. Poslední léta svého života bojuje s Alzheimerovou chorobou. Uznávaný americký dokumentarista Alan Berliner natočil intimní, hluboce lidský portrét svého vzdáleného příbuzného, přítele a mentora v jedné osobě.

To, co se přihodilo hlavnímu hrdinovi filmu First Cousin Once Removed (Můj vzdálený bratranec), který uvedl festival Jeden svět, asi nejlépe vystihuje jedna scéna. Odehrává se kdesi v Americe a netrvá víc než pět sekund. V záběru je výstavní akvadukt, který se tyčí nad údolím a je nadmíru důležitý pro chod věcí pozemských. Už desítky let se po něm každý den bezpečně pohybují auta a autobusy plné lidí. Sem a tam, tam a sem. Jak běžné. V jednu chvíli - a to je právě v té sekvenci - dochází k něčemu nečekanému, nepochopitelnému, ba brutálnímu. Most, řeklo by se spíš pečlivě vyskládané umělecké dílo, se rozletí na tisíce kousků. Exploze přerve vše, co dříve dávalo smysl. Kameny popadají do údolí a je nad slunce jasnější, že tohle je definitivní, že tohle už nikdo nikdy neposkládá…

Tak asi takhle lze uvést dokumentární film Alana Berlinera o jeho bratranci, univerzitním vědci, novináři, básníkovi a překladateli Edwinu Honigovi (1919 - 2011), který měl premiéru na Newyorském filmovém festivalu v roce 2012.

Starý muž v situaci po výbuchu

Tento starý muž se - podobně jako onen někdejší kamenný majestát nad údolím - také nachází v situaci “po výbuchu”. Trpí Alzheimerovou nemocí, která ho připravila o paměť, o vědomí, kdo je on a kdo jsou lidé kolem něj. “My tady sedíme, a já nevím odkud jsem, nevím, kde jsem se narodil,” pronáší v jednu chvíli hořce pan Honig.

O této chorobě už bylo - nejčastěji v zámoří - natočeno několik hraných filmů (v české nebo slovenské distribuci jich bylo od roku 1989 osm). A herci v nich rozehrávají dojemné i dramatické příběhy, jak nemoc v různé fázi zasáhne do života rodin a jaké to vyžaduje oběti. Nemocný postupně ztrácí schopnost sám se o sebe postarat, ztrácí přehled o vztazích v rodině. Nepoznává děti ani manželku, neví, co bylo včera. Existuje jen teď.

Síla dokumentu je ale, jak známo, právě v autenticitě zobrazeného. Profesor Edwin Honig dovolil po dobu dlouhých pěti let svému příbuznému Alanu Berlinerovi, aby prozkoumal stav jeho mozku, jeho paměti.

Jsou to prazvláštní dialogy, které vedou někdejší univerzitní učenec - i ve své nemoci velký, charismatický, s bílou hřívou vlasů - a jeho prasynovec za kamerou. Jednou profesorovi pustí dvacet let starou nahrávku, kde coby respektovaný spisovatel televizním divákům popisuje své dílo.
„Kdo to je?“
„Vy.“
Starý muž jen nevěřícně pokrčí rameny.
„Jste spisovatel.“
„Jsem ohromen.“

Neví, že byl překladatel

Podobně Edwin Honig netuší, co je za den. Neví, že byl překladatel, že uměl kromě angličtiny ještě španělsky, portugalsky, hebrejsky a arabsky, že dostal řád od španělského krále a portugalského prezidenta... Ale když probírají staré snímky z alba, ukazuje se, že spisovatelova paměť není zcela jen černá díra, že nejsilnější zážitky z dětství jsou tam stále někde zasuté. To když spatří na fotografii svého malého bratříčka Stanlyho, kterého v pěti letech přejelo auto. A pak svoji babičku, silnou ženu, kterou nade vše miloval.

Dokument je obrazově pojatou esejí, že i člověk zahnaný nemocí do kouta dovede prožívat radost z projevené muzikálnosti, z vyluzování tónů a zvuků, z rychlé jízdy, když ho s malým chlapcem, synem režiséra Berlinera, vezmou na výlet mašinkou… Ale podprahově nabízí i malé varování. Ve filmu vyplouvá na povrch, že Edwin Honig, kterého studenti uctívali jako obrovský vzor a autoritu, měl neurovnané vztahy se svými dvěma syny. Jejich matky i synové sami připouštějí, že otec - intelektuální velikán - byl vůči nim při jejich dospívání krutý a nevytvořil si s nimi potřebné pouto. Důležité věci a vztahy je zkrátka lepší dát do pořádku dřív, protože pak už může být pozdě.

Film Můj vzdálený bratranec (First Cousin Once Removed, režie Alan Berliner / USA / 2013 / 79 min.)

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit