Bzukot včel, hřmění a smích Čarodějnice
2
Na festival jsem letos dorazil až v půlce. Zasáhla pověstná vis major, umí být překvapivá, mrcha jedna, ale snad už je ta menší krize všechno na nejlepší cestě k happy endu, takže na autobus a hurá. Místo shledávám značně horkým, nenechávám se ale odradit, skočím do něj po hlavě. V den příjezdu si člověk nemůže zas až tak moc vybírat, takže novinářská projekce maďarského postapokalyptického (alespoň dle anonce) filmu Zero o včelách a naštvaném včelaři nebo tak něco. Přesně něco pro mě, kde líp chytit ten správný festivalový bzukot. Včely! Sem s nimi!
Projekci uváděl Udo Kier, což je německý herec, kterého byste asi podle obličeje poznali, já ho tedy poznal, toho chlapíka z Prolomit vlny, který v tom filmu byl velmi a velmi ošklivý na Emily Watsonovou. Na včelách mu ale záleží nebo se tak alespoň tvářil, říkal, že jich je čím dál míň, a když včely nebudou vůbec, nevypěstujeme si jídlo a umřeme, což nechceme.
Taky tam byl režisér Gyula Nemes, sympatický mladý muž, svěřil se s problémy s maďarským filmovým fondem, kterému vadilo, že v původní verzi toho filmu kdosi zastřelí známého maďarského politika, což vadilo, a on musel tu scénu nějak pozměnit, aby nemusel vracet peníze, což nechtěl. Asi ve filmu nechal picnout Viktora Orbána, protože – co si budeme povídat - je to ten jediný známý maďarský politik. Jestli si ten sympatický mladý muž myslí, že by publikum ve Varech poznalo, kdyby ve filmu nechal oddělat maďarského ministra zemědělství, trochu ho přeceňuje.
Na filmu bylo vidět, že je dělaný s láskou a péčí, a že jím autoři chtěli něco říct o včelách a o světě. Alespoň první čtvrthodina to dosvědčovala, víc jsem nevydržel, přiznávám. I sympatičtí lidé mají totiž svoje špatné dny, bohužel.
Nejdřív v tom filmu vyprávěl nějaký africký stařešina o mýtickém obrovském stromu, kde ještě jsou včely, na rozdíl od všech jiných míst, kde jeden o včelu prostě nezavadí. Točil ho nějaký mladý filmař, který pak s domorodým průvodcem jezdil na mopedu Afrikou, ledacos zajímavého viděl, ptal se lidí, kde je ten strom, oni to ovšem nevěděli, filmař přesto nepůsobil nijak ztrápeně. Pak film vyjevil svou prvou povahu – je to němá groteska – postavy v něm mlčí, ovšem maďarsky. Humor je používán. Třeba záběr na včely v úle, u kusadel komiksové bubliny s převelice legračními hláškami. Třeba: Šláplas mi na nohu. To by jeden hned smíchy pod sedačku lehnul.
Pak tam byla sekvence o nějakém korporátním týpkovi, který přidává éčka do umělého medu, hne se v něm svědomí, on zahodí klíčky od auta, vykašle se na práci a místo toho pěstuje u svojí procovské vily obilí a taky tam chová krávu. Jeho ženě se to nelíbí. Humor je používán zhusta, většinou spočívá v tom, že postavy dělají rychlé pohyby a divně se u toho tváří. Pak se objevil Udo Kier, byl v kanceláři a byla tam s ním nějaká mladá žena, podle titulků mu říkala tati, pak se mezi nimi začalo schylovat k, řekněme, akci na stole. Říkám si: Že by? Incest takhle ze začátku a to ještě nepřišel naštvaný včelař, kterého slibovala anonce? Nic z toho ale nebylo, slečna si začala s vervou cpát do pusy velký kus papíru, ale nežvýkala ho, nechala ho jen tak čouhat, což bylo humorné. A pak jsem šel. Ani na toho naštvaného včelaře jsem si nepočkal.
Možná to byla z mojí strany chyba v postupu aklimatizace. Nebylo moudré do sebe hned po příjezdu pustit takovou pecku. Reinhold Messner by mi vysvětlil, že takhle se to na vysokohorských túrách a filmových festivalech prostě dělat nedá. Ze základního tábora člověk musí stoupat hezky postupně, nic neuspěchat, jinak hrozí ošklivá choroba. A já, hlupák, hned po příjezdu, základní tábor sotva zbudovaný a zkouším maďarský němý postapokalypticky humorný film o včelách. Takové kousky jsou přitom na mapě festivalového výstupu kousek pod vrcholem. No nic. Tak pro příště.
Byla ještě šance dát si japonský film o japonských juniorech, kteří se hnusně chovají k japonským seniorům, dokud jim Min Tanaka nevysvětlí, že to tak není správné. Já jsem pro úctu ke stáří všema deseti. Rozhodl jsem se ale věc respektu k zasloužilým Japoncům protentokrát podpořit způsobem spíše distančním.
Jel jsem rozpáleným autobusem na Media Party, což je – překvapivě – party pro lidi z médií, kde bývá jídlo. Bylo. Protože ještě máme včely. Za každé sousto jsem těm žlutočerným tvorečkům děkoval. Na kolegovi jsem tam vydyndal lístek na noční projekci hororu Čarodějnice, který jsem dost chtěl vidět. Víc se o něm rozepíšu zítra, strašidelný je tedy dost, vlastně spíš děsivý. Promítal se ve velkém sále Thermalu, bylo tam úplně plno, reakce lidí byly velmi výmluvné. Ze začátku z různých stran halasné smíchy, trochu chtěné ve smyslu – podívejte se všichni, jak moc jsem nad věcí. Potom bylo promítání přerušené, kvůli výpadku proudu, jejž uzpůsobila bouřka.
Ano, když promítali film Čarodějnice, spustila se bouřka a vyhodila pojistky, trochu, neříkám moc, ale trochu strašidelné to přeci jenom je. Jak film pokračoval se ty smíchy z publika stávaly chtěnější a taky roztřesené, snad i stísněné. No a v závěru filmu se někteří lidé ještě pořád smáli, nemělo to ale už nic společného s předstíráním nadhledu, dělání ramen na spoludiváky kolem. Byla to už čistě neurotická reakce, podivný smích, možná bezděčný, možná pokus zmateného těla nějak se vypořádat s tím, co právě vidí, nějak se od toho obrazu „odesmát“. Pak film skončil. Naštěstí.
Před Thermalem obvyklý pozdně noční maglajz, taneční hudba z různých stran a cinkání sklenic. Nad frontou domů na druhé straně řeky létal z nebe jeden blesk za druhým, dozvuky té bouřky. Musela být veliká, jako byla Čarodějnice hrozná. Jak se říká v jednom filmu Davida Lynche. Some spooky shit.
