1

V které asi bance sedí nový Nicholas Winton

Témata:

Dnes máme dobročinnost institucionalizovanou, ale nejsilnější příběhy zachránců Židů, jako byl Nicholas Winton, jsou vždy dobrodružství. Jsou plné rizika, impulzivnosti, improvizace, vynalézavosti. Odehrávají se jakoby v jiném čase, v němž ustupují do pozadí každodenní existenční starosti a život je v každé vteřině zápas (i když to samozřejmě není tak docela pravda – práce nedovolila Wintonovi zůstat v Československu déle než tři týdny; pak už všechno řídil na dálku).

Winton ukázal i „bezvýznamným úředníčkům s brejličkama“, že se mohou stát velkým člověkem, četl jsem dnes někde. Nicholas Winton nebyl úředníček. Byl bankéř, obchodník s akciemi. Ne přímo příslušník „jednoho procenta“, ale vyrůstal v dosti zámožné rodině a nepoznal existenční nejistotu. Nevedl dobrodružný život, ale taky ne zápecnický – byl na zkušené v bankách po celé Evropě (pokud by dnes mohl být inspirací těm, kdo si myslí, že na velké skutky nemají, tak tím, že neměl vysokou školu).

Uvěřila by dnes veřejnost, že člověk z finančnictví je schopen udělat něco dobrého? Co se změnilo víc –veřejnost, nebo finanční sektor? Když dnes čteme příběhy, jako je ten Wintonův, anebo třeba příběhy osobností spojenecké válečné špionáže, je těžké si na jejich místě představit dnešní manažery či účetní z velkých firem – přestože ti lidé byli v podstatě jejich tehdejší funkční ekvivalenty.

Historická vyprávění z té sféry jsou plná lidí, kteří opustili své kariéry a v rychlosti dokázali z ničeho vybudovat úplně nové struktury, jež vydávají svědectví jak o genialitě, nesmírných znalostech i schopnosti improvizovat, tak i o tom, že vlastenectví a noblesse oblige bylo samozřejmou vlastností establishmentu. Je ještě?

Nicholas Winton patřil k hrstce lidí, kteří zachránili za druhé světové války nejvíce Židů. Žádný z těch osudů nebyl obyčejný. Oskar Schindler, který bývá v souvislosti s Wintonem nejčastěji zmiňován, byl dosti problematická postava. Kdyby se v něm ke konci války cosi nepohnulo, asi by (ne)vešel do dějin jako celkem typický nacistický hulvátský továrník. Raoul Wallenberg skončil nejhůř – dodnes není jisté jak. Jisté je jen to, že zmizel v Sovětském svazu a ani Rusové dodnes nedokážou říct jak a proč. I to patří do historie Stalinova vítězství nad Hitlerem.

Varian Fry, americký novinář, který dostal z vichystické Francie nejméně dva tisíce Židů a antifašistů, si zajistil místo v dějinách tím, že se soustředil na špičky umělecké a společenskovědní avantgardy. Ke konci života sešel na duchu. Sžíral ho pocit, že po hvězdné hodině ve Francii už jeho život nestál za nic.

Ale všichni si počínali podobně: nakazili ostatní svým odhodláním, že to, co se zdá nemožné, je možné. Porušovali předpisy, padělali dokumenty, korumpovali, uzavírali nepsané dohody s Gestapem. Nicholas Winton z nich byl určitě nejšťastnější. Dožít se nejen sto šesti let, ale navíc je mohl žít s pocitem, že neuhnul, když mu osud postavil výzvu do cesty – jaký to šťastný život!

To, že se z Wintona v posledních letech u nás stala legenda, je dílem hrstky zcela konkrétních lidí a patří jim za to uznání. Byť může být při sledování zblízka ta kampaň až trochu protivná. Bez kampaně se nikdo nový nedostane do čítanek. A je důležité, co je v čítankách.

Zároveň je třeba říct, že ten příběh je náš jen okrajově. Winton zachraňoval Židy. Ty, které nestačil zachránit, jsme my zachránit nedokázali a dnes tu nejsou. Většina z „Nickyho dětí“ se po válce do své rodné země nevracela. Ti, kteří se vrátili, po roce 1948 utíkali podruhé. Je pozoruhodné, že utéct ze socialistického Československa bylo svým způsobem těžší než z Protektorátu. Zatímco odboj dokázal udržovat únikové cesty, vyžadující důvěru a spolupráci mnoha lidí, v provozu ještě první léta války, poúnorové Československo bylo zadrátované a profízlované způsobem, o jakém se Gestapu nesnilo. A žádný Winton neměl šanci.

A konečně, Winton pomáhal Židům a významnou úlohu v přesvědčování britských a později amerických politiků, aby jim otevřeli cestu, i v organizační pomoci sehráli věřící – kvakeři, unitáři a další. Křesťané jsou dnes na Západě slábnoucí, vysmívanou až opovrhovanou složkou společnosti. A pro Židy je půda v západní Evropě už zase nehostinná. Naštěstí se už nemusí spoléhat na laskavost lidí, jako byl Nicholas Winton. Státu, který si založili, ovšem kultivovaná Evropa nemůže přijít na jméno.


/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.