Občanská válka ve Španělsku ukázala nezkušenost Němců

Připomínáme si 80 let od vypuknutí krvavé občanské války ve Španělsku, která se rychle stala takřka mytologicky významným konfliktem. Jestliže ale pohlédneme za tuto oponu mýtů boje „demokratů a revolucionářů proti fašismu“, popř. „křesťanských rytířů proti bolševismu“, pak spatříme cynické mocenské zájmy a úsilí otestovat si nové zbraně a taktiku. Zejména proto do konfliktu vstoupilo Německo, jehož ozbrojené síly tak chtěly nabrat zkušenosti, protože právě ty Hitlerově sotva zrozené vojenské mašinérii chyběly.

Není příliš známým faktem, že nacistický diktátor se do španělského dobrodružství na začátku příliš nehrnul. Katolický konzervatismus španělských generálů byl dosti vzdálen od pohanské, pangermánské a de facto revoluční vize nacistů. Němečtí generálové ale svého „Vůdce“ tehdy přesvědčili argumentem, že pro jejich vojáky půjde o jakýsi vysoce náročný výcvik a možnost podrobit testům novou techniku a taktické postupy.

Hitler tedy souhlasil a Franco se záhy dočkal německé pomoci, ke které se pak připojila Itálie, protože nafoukaný Mussolini nesnesl myšlenku, že by se tento spektakulární boj mohl odehrát bez jeho účasti. O tom, že španělská republika bude rychle poražena, nepochyboval nikdo, ale přítomnost komunistů v republikánské vládě znamenala, že rozhodnutí zapojit se do konfliktu přijal také Kreml. Jeviště bylo postupně připravováno.

Realita se ovšem ukázala být značně odlišná od toho, co si vojenští plánovači v Berlíně, Římě a Moskvě představovali. Plány bleskového postupu tanků a motorizované pěchoty za podpory útočných letounů se realizovaly jen na několika místech a značně omezeně. Boje o Madrid ale mnohem spíše připomínaly apokalypsu první světové války, statické linie zákopů a kulometné masakry, ve kterých se za zisk pár metrů země platilo hromadami mrtvol. Německá „blesková válka“ ani sovětská „hloubková operace“ se jaksi nekonaly.

Jedním z důvodů byla nedostatečná technická vyspělost. Němci totiž poslali do boje své první sériové tanky (vlastně spíše tančíky) typu PzKpfw I, které měly jen kulomety a jejichž pancíře sotva odolaly střelám z pušek. Sovětské tanky T-26 a BT-5 v armádě republikánů na tom byly po stránce výzbroje podstatně lépe, ale ani jejich odolnost nebyla dostatečná. Časté tvrzení, že se ve Španělsku poprvé testoval „Blitzkrieg“, je zkrátka mylné. Němci ve skutečnosti poznali, že pro svou novou taktiku potřebují daleko vyspělejší vozidla.

Vysoce zajímavá však byla i situace ve vzduchu. Na podporu španělských nacionalistů poslali Hitler a Mussolini především stíhací dvouplošníky Heinkel a Fiat. Ty si zpočátku vedly velice dobře proti vesměs zastaralému letectvu republikánů, ale angažmá SSSR všechno změnilo. Na obloze se objevily moderní sovětské stíhačky Polikarpov včetně jednoplošníků I-16. Proti nim už Němci museli nasadit něco kvalitativně odlišného.

Nad Španělskem tedy prodělaly premiéru celokovové jednoplošníky Messerschmitt, které pak za několik let vyvolávaly hrůzu nad celou Evropou. Španělská občanská válka se stala prvním konfliktem, v němž se střetly jednoplošníky nové generace. Většinová interpretace dnes zní tak, že se ukázala jejich nesporná dominance nad dvouplošníky, které tedy od té chvíle patřily do starého železa (nebo spíš starého dřeva, což byl jejich základní konstrukční materiál). Také toto tvrzení se však dá poměrně úspěšně zpochybnit.

Přestože jednoplošníky nepochybně ukázaly svůj obrovský potenciál, jejich nástup měl daleko k dokonalosti. Byly sice obecně rychlejší, ale dvouplošníky se mohly chlubit lepší stoupavostí a vyšší obratností. Ve vzdušných silách obou stran občanské války tak až do konce převládaly dvouplošníky, protože letouny nové generace, jimiž se republikáni a nacionalisté rádi chlubili, potřebovaly i velmi schopné piloty, jichž logicky nebyl přebytek.

Právě to byl mimochodem jeden z důvodů výhry nacionalistů, neboť „revoluční“ atmosféra ve vzdušných silách republikánů posléze vedla k rozkladu disciplíny. Každopádně se ukázalo, že poslední dřevěné dvouplošníky, mají-li kvalitní piloty, se ještě docela dobře dokážou střetávat s prvními kovovými jednoplošníky. Zajímavé však bylo, že letectva různých států vyhodnotila zjištění ze Španělska dramaticky odlišnými způsoby.

Němci nadále rozvíjeli jen jednoplošníky, jejichž výroba ovšem běžela poměrně pomalu, a tak i na podzim 1938 v jejich letectvu převládaly stíhače se dvěma křídly. Také proto dnes mnoho znalců usuzuje, že šance čs. letectva v hypotetickém střetu s Německem v této době nemusely být zase tak zlé, jak dlouhá léta tvrdilo. SSSR a Itálie naopak došly k názoru, že dvouplošníky mají stále dobré perspektivy. Zejména Italům se tento omyl vymstil, když vstupovali do druhé světové války se značně problematickou sestavou stíhaček.

Konečně třetí oblíbené tvrzení, které se týká nových typů vojenské techniky v občanské válce, se vztahuje k bombardérům. Jedná se o smutně proslulý o nálet na město Guernica, který poté zvěčnil malíř Pablo Picasso. Ze všech sporných tvrzení z tohoto oboru mělo právě tohle určitě nejsilnější politický dopad, a právě proto je potřeba ho kategoricky vyvrátit. Přestože se dosud tvrdí opak, nálet na Guernicu prostě nebyl „teroristický“! Nešlo o důkaz nemilosrdné brutality Němců, ale o tragikomický důkaz jejich nezkušenosti.

Ačkoli to zní krutě, Guernica byla (podle tehdejších zvyklostí) „regulérním“ vojenským cílem už proto, že se v ní nacházela zbrojní továrna a důležité nádraží. Oba tyto objekty však zůstaly po útoku netknuté, protože němečtí velitelé o nich vůbec nevěděli! Celý nálet se provedl kvůli leteckým snímkům, podle kterých se ve městě shromažďovaly vojenské síly, ve skutečnosti se však jednalo o civilní uprchlíky, což Němci nedokázali odlišit.

O nepřesnosti bombardování pak patrně nejvíc vypovídá skutečnost, že hlavní určený cíl, jímž byl most Rentaria, rovněž vůbec nebyl zasažen. Bomby z německých a italských strojů padaly většinou na civilní čtvrti, v nichž zemřely stovky nevinných lidí. Sami Němci dobře věděli, že nálet byl naprostým fiaskem, nechtěli však přiznat omyl, a tudíž nepřímo přistoupili na tvrzení republikánů (jež pak převzal světový tisk), že šlo o „teroristický“ nálet. Raději prostě vypadali jako nelidští zabijáci než jako nezkušení diletanti.

Sečteno a podtrženo, španělská občanská válka pro Německo rozhodně nebyla „generálkou na Blitzkrieg“, a to ani na zemi, ani ve vzduchu. Německé tanky byly příliš slabé a nepočetné pro smysluplné zkoušení této taktiky. Vzdušné síly si vedly lépe, protože mohly vyzkoušet stíhací jednoplošníky i nové bombardéry, přesto však bylo zřejmé, že Němcům schází zkušenosti. To byl koneckonců jeden z hlavních důvodů, proč Hitler změnil původní odmítavý názor, protože pochopil, že jeho vojáci ty zkušenosti někde nasbírat musejí.

Předchozí řádky mohly působit jako zdůrazňování vojenské neschopnosti Němců, ale fakticky šlo prostě o to, že právě angažmá ve Španělsku znamenalo pro německé vojáky veliký impuls. Nasbírali zkušenosti, poučili se, pochopili některé své omyly a otestovali spoustu nových typů zbraní, z nichž některé se osvědčily a jiné nikoli. Do značné míry to tak bylo právě Španělsko, díky kterému si německá armáda získala respekt.

Na druhou stranu však pořád platilo, že v některých ohledech Němci stále zaostávali, na čemž ani angažmá na straně nacionalistů nemohlo mnoho změnit. Válečná mašinérie Třetí říše měla dlouhodobě potíže s logistikou a země stále fungovala v „mírovém“ režimu, což se změnilo až po porážce u Stalingradu! Výsledkem proto bylo, že neexistovaly dostatečně velké zásoby pro delší válečné kampaně. Jako kuriózní důkaz lze zmínit fakt, že 27. září 1939, kdy kapitulovala obležená Varšava, německému letectvu došly zásoby bomb.

A poučení pro dnešek? Angažmá v expedičních vojenských operacích může zahrnovat i velmi silný motiv v podobě záměru získat zkušenosti z reálného boje a vyzkoušet techniku a taktiku. To platí dnes úplně stejně jako před 80 lety. Stejně tak ovšem logicky platí, že se dělají chyby, mění se podmínky a některé problémy přetrvávají. Image „dokonalosti“, který může příslušná armáda vytvářet, tak může být značně nekompletní a zavádějící. Příklady ze současného světa si bystrý čtenář nepochybně dokáže doplnit sám.

Další zajímavé články si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo