Výsledek voleb komunisty šokoval, Solidarność začala přebírat moc

„Dějiny zrychlily,“ zaznělo 12. září 1989, když se vedení Polské lidové republiky ujal kabinet Tadeusze Mazowieckého. Ten se tak stal prvním disidentem v čele jednoho ze států Varšavské smlouvy. „A stalo se to díky společnosti, která už odmítala žít jako dosud,” řekl.

Skutečnost, že se tento katolický intelektuál a jeden z nejbližších poradců Lecha Wałesy stal premiérem, byla výsledkem mistrovského tahu lídrů Solidarity. O tři měsíce dříve se konaly polosvobodné volby. Režim na základě dohod s opozicí „přenechal“ do svobodné volební soutěže pouze 35 procent křesel v horní komoře parlamentu. Podle historika Antoniho Dudka šlo o snahu „legitimizovat režim přenecháním části zodpovědnosti opozici, ale zároveň neztratit kontrolu“. 

Vývoj komunistické rétoriky

Volby pro předáky komunistické strany znamenaly šok. Všechny mandáty obsazované svobodným hlasováním totiž získali kandidáti Solidarity. I když prezident Wojciech Jaruzelski pověřil sestavením vlády ministra vnitra a dlouholetého šéfa Státní bezpečnosti Czesława Kiszczaka, ten nedokázal kabinet sestavit. Národní fronta, skládající se z komunistů (Polské sjednocené dělnické strany), lidovců a Demokratického svazu, se totiž začala drolit. Právě tyto „satelitní“ strany, dosud zcela podřízené komunistickému velení, se lídrům Solidarity podařilo přesvědčit ke spolupráci. Sejm dal Mazowieckého vládě důvěru 24. srpna.

Polské ministerstvo zahraničních věcí u příležitosti výročí zveřejnilo šifrované depeše, které v období od června do září 1989 putovaly z Varšavy na polská velvyslanectví po celém světě. Podle historiků, kteří tyto dokumenty zkoumali, depeše ukazují zajímavý vývoj rétoriky komunistických úřadů. „Ze začátku bylo jasné, že se neplánují se Solidaritou dělit o reálnou moc,“ říká Piotr Długołęcki. „Na následné chování lidovců reagují hystericky - nazývají to zradou a varují, že vznik vlády s účastí Solidarity bude znamenat celosvětovou katastrofu. Teprve když byl vznik nové vlády jistý, vyjádření aparátu se stávají stále mírnější a slušnější“.

Čtěte také:

KGB měla úplný přehled o práci ministerstva vnitra a StB

Jediná námořní bitva, kterou jsme svedli. A vyhráli

Ve vládě zasedlo dvanáct ministrů ze Solidarity, čtyři lidovci, tři členové Demokratického svazu a čtyři zástupci Polské sjednocené dělnické strany. Ministrem zahraničních věcí se stal Krzysztof Skubiszewski a finance převzal budoucí architekt polské ekonomické reformy Leszek Balcerowicz. Navzdory tomu, že šlo o politicky takto široce rozkročený kabinet, Mazowieckého expozé nenechalo nikoho na pochybách ohledně směřování země.

Návrat ke svobodnému trhu

Hlavním tématem byla vzhledem ke katastrofální hospodářské situaci ekonomika. „Nemůžeme si už dovolit ideologické experimenty,“ pronesl. „Je potřeba se vrátit k vyzkoušeným institucím, tedy především svobodnému trhu.“ Zdůraznil rovněž vůli „odblokovat podnikatelskou energii Poláků“. Jednoznačně také vymezil úkol vlády jako „přechod od totalitního k demokratickému systému“ a „od monopolu k pluralismu“. 

„Občané musí mít ve vztahu k věcem veřejným pocit svobody, spoluúčasti a bezpečí,“ prohlásil. Opatrně se naopak vyjádřil k mezinárodní situaci: potvrdil závazky Polska v rámci Varšavské smlouvy a zdůraznil: „Evropa tvoří jeden celek. Zahrnuje nejen Západ, ale i Východ.“

Těsně po svém vzniku se Mazowieckého vláda těšila podpoře 82 procent Poláků.