Na Bílé hoře jsme prohráli

Pavel Šafr dal před pár dny na Svobodném fóru k dispozici svůj poměrně rozsáhlý esej „Na Bílé hoře jsme neprohráli“. Mám k němu výhrady, které považuji za tak zásadní, že je nemohou přehlušit ani dramatické události, které dnes v celé Evropě zažíváme – ostatně jak ze závěru mého článku vyplyne, nějak to s těmi událostmi přece jen souvisí.

Moje poznámky se týkají jednak bělohorské porážky, rekatolizace a jejich důsledků pro další existenci českého národa, jednak toho, jaký smysl, jaké politické poselství pro dnešek text pana Šafra obsahuje.

Takže nejdřív k Šafrovu pojetí Bílé hory a rekatolizace: pan Šafr bojuje podle svých vlastních slov proti „nacionalistickému a bolševickému výkladu českých dějin“, který údajně „ohrožuje naši přítomnost“. „Nacionalistický a bolševický výklad českých dějin jsou spolu v zarážející harmonii. Oba tyto výklady mají stejný cíl: kulturní izolaci Čechů od evropské a vůbec západní kultury a připoutání naší země k byzantinskému, tedy veskrze autoritativnímu Rusku.“ Už samo to verbální siláctví je trochu podezřelé. Navíc je z metodického hlediska poměrně neslušné, když autor svým oponentům už předem nenápadně podsouvá, že jsou vlastně nacionalisté a bolševici, kteří nás připoutávají k Rusku. Byl bych na jeho místě poněkud zdrženlivější.

Dále: pan Šafr v tomto smyslu tvrdí, že „naroubovat nacionalistické vidění světa z 19. a 20. století na situaci v Praze v 17. století vede k naprosté falsifikaci dějin.“ Problém je, že všechno to dělá právě on.

Tvrdí například: „Na Bílé hoře prohrál ‚český politický národ‘, což bylo asi pět procent obyvatelstva, které se mohlo pyšnit šlechtickými tituly či patřilo k vrstvě měšťanů, a tudíž mohlo vyjadřovat názory a volit své zástupce na zemském sněmu. Velkou část tohoto ‚českého politického národa‘ tvořili Němci.“ K tomu je nutné říci, že tak v té době vypadaly politické národy v celé civilizované Evropě: zahrnovaly jen politicky relevantní příslušníky státu. „Občané“, „lid“, „politický národ“ v dnešním slova smyslu se začaly formovat počínaje osvícenstvím, kdy za politicky relevantní účastníky státu byly postupně uznávány i dosud vyloučené chudé vrstvy. A pokud jde o Němce jako součást „českého“ národa, ani dnes „národ“ řadě zemí (USA, Švýcarsko) není totožný s etnikem – naopak, situace, kdy státy vznikaly emancipací dosud politicky bezprizorného etnika, je jen jednou z možností, typickou např. pro středoevropský region.

„Český národ“ v předbělohorské době vypadal tedy jinak než ten dnešní, nezahrnoval všechny obyvatele, a zato zahrnoval etnické Čechy i etnické Němce. Jak by se byl vyvíjel nebýt porážky na Bílé hoře, je těžko říci, jen pekařovské strašení, že by „českému národu“ byla hrozila germanizace, je jednak pouhá spekulace a jednak: byla by to opravdu taková tragédie a bylo by to horší než to, co se místo toho stalo? Záleží přece především na tom, co lidé společně dělají, a teprve v druhé řadě na tom, jakým jazykem při tom spolu mluví. Já navíc na „germanizaci“ ani v tomto případě nevěřím už jen proto, že nikde v Evropě se od 17. století nic podobného nestalo.

Za velmi problematické a „nacionalistické“ považuji i Šafrovy poukazy na to, že v husitství to bylo jinak. Má to znamenat, že na husitství se podílel uvědomělý, ozbrojený lid? Nebyla to náhodou spíš kombinace výbuchů středověké masové náboženské hysterie a aktivity loupeživých vojenských oddílů, které mezi sebou během pustošení Čech a okolí čas od času uzavíraly koalice ve věci společného zájmu? Nechci to rozhodnout, jen připomenout, že pokud někdo přistupuje na stanovisko, blízké zrovna „bolševikům“ (Zdeněk Nejedlý), měl by to nějak doložit.

To, že mezi vůdci stavovského protihabsburského odboje bylo hodně Němců (včetně stavovského vůdce Thurna), není zase až takový objev: my jsme se o tom například učili na gymnáziu („jedenáctiletce“) v době doznívajícího stalinismu. I proto na mne okázalé demonstrativní psaní „Joachim Andreas Schlick, hrabě z Passova(?) a z Weißkirchen“, a „Heinrich Matthias von Turn“ působí trochu jako závan protiněmectví, které pan Šafr na jiném místě svého textu českým „extrémním nacionalistům“ vyčítá.

„Nacionalismem“ zavání i tvrzení, že „po vzoru německé šlechty se i čeští šlechtici přidávali k mezinárodně etablovaným(!) lutheránům“. Tedy opičili se po Němcích. Opičení se mělo svou logiku, lutherské a kalvínské protestantství bylo podstatně dál a bylo podstatně kultivovanější a vyspělejší než neurčitý a nedůsledný český utrakvismus z poloviny patnáctého století. Bylo přirozené, logické a správné, že se vzdělanější vrstvy české společnosti posléze přiklonily k němu.

Vzhledem k povaze českého politického národa v předbělohorské době je zjevné, že je jen obtížně zjistitelné, co si vlastně myslil „lid“, pojímaný ve smyslu, v jakém se o něm mluví od sklonku osmnáctého století: dá se to jen obtížně zjistit už proto, že vlastně ještě neexistoval, a je otázka, zda a do jaké míry je to vlastně relevantní. To, co pan Šafr říká („Češi nebyli z větší části katolíkům tak vzdáleni jako lutheráni a kalvinisté“, „značná část českých lidí žila v náboženském prostředí, které bylo bližší spíše katolické mentalitě než kalvínské reformaci“) jsou pouhé spekulace.

Velmi problematické je i Šafrovo pojetí rekatolizace Českých zemí po bělohorské porážce. Rekatolizace prý měla kruté následky, „jež se dotkly vyhraněné lutheránské a českobratrské menšiny“. Problém je, že menšina se stala menšinou až během rekatolizace. Nekatoličtí šlechtici a měšťané měli na výběr buď nechat se okrást o všechen majetek a emigrovat, nebo konvertovat. Vzhledem k tomu, že emigrace v sedmnáctém století a v Evropě zmítané náboženskými válkami byla ještě o hodně obtížnější než nyní, se většina z nich rozhodla zůstat. Zaplatili za to ztrátou osobní integrity: v tom to byli lidé stejní jako my. S nevolníky se nikdo nebavil, konverzi jim naordinovali prostředky v té době obvyklými. Jistě je možné tvrdit, že „rekatolizace Čech probíhala (jen je třeba připojit ‚také‘, bd) jako promyšlená vzdělávací akce“. Vzdělávací akce ovšem probíhala ve výše popsaném násilném rámci a podobá se proto ideologické indoktrinaci jako vejce vejci. Jistě, v té době platila zásada Cuius regio, eius religio; nemohu ani nechci debatovat o tom, zda se protestantská vrchnost nechovala v obdobných případech podobně. Předpokládám, že ano. Pro naši debatu je ovšem podstatné to, že se u nás tehdy stalo právě tohle, že ta zásada je neudržitelná a byla morálně neudržitelná už v době rekatolizace Českých zemí. Česká společnost zažila v ranně novověké podobě něco, co dnes nazýváme „normalizace“. Ukázala se vůči tomu být málo rezistentní, což od té doby platí pořád. O tom, že se na porážce protihabsburského odboje podíleli výraznou měrou sami jeho účastníci svou nedůsledností a neschopností, není pochyb. To ale vůbec nic nemění na této odpudivé odvrácené stránce rekatolizace českých zemí.

Na této skutečnosti nemohou nic změnit ani líbivé řeči o „zcela spontánních projevech lidové zbožnosti a slovesnosti“ a o „ohromných kulturních výklonech baroka, jež neodrážejí násilnou indoktrinaci, nýbrž upřímnost, magickou a mystickou sílu, kterou podnes cítíme v české krajině“. Inu jak kdo. Já osobně mám k mystice daleko. A chci jen na okraj upozornit, že z těch, kdo se na těch ohromných výkonech podíleli a které pan Šafr jmenuje, byl Matyáš Braun (z etnického, dnešního hlediska) Rakušan, Ferdinand Maxmilián Brokoff sudetský Němec, Jan Jiří Heinsch se podle pravopisu pana Šafra jmenoval Johann Georg Heinsch a byl kladský Němec, Petr Brandl měl německého otce a Karel Škréta německou matku – chci říci jen to, že se svým národnostním kádrovým profilem od účastníků protihabsburského odboje až tolik nelišili.

Abych tedy shrnul, co si o Bílé hoře a rekatolizaci českých zemí myslím (na rozdíl od pana Šafra) já:

Důsledek porážky českých protestantů v roce 1620 (opakuji, že se na ní svou neschopností a nedůsledností sami podíleli) znamenal katastrofu hned v dvojím smyslu:

Za prvé politicky: český stavovský stát byl fakticky rozmetán a české země se postupně proměnily v pouhé málo významné provincie habsburské monarchie. Český politický národ fakticky přestal existovat a nenahradilo ho až do konce osmnáctého století nic.

Za druhé nábožensky: zakázaný protestantismus znamenal kontinuitu s vyspělou Evropou (velká část Německa, skandinávské země, Švýcarsko, Holandsko a posléze taky anglosaský svět, jehož váha od sedmnáctého století rostla a v politické oblasti znamená dodnes základnu západní demokracie). Naše země ztratila souvislost s vyspělou Evropou a celá se mohutně posunula směrem na Balkán. Náboženský život byl destruován násilnou povahou rekatolizace a tím, že se posléze omezil jen na „lidovou zbožnost“.

Dnešní český politický národ vznikl v první polovině devatenáctého století z emancipujícího se venkovského obyvatelstva, vysvobozeného z nevolnictví, a z „národní inteligence“. Šlechta ani měšťanský stav se nijak výrazněji neuplatnily. V rámci emancipace a růstu náboženské svobody ti lidé přestali být sice katolíky, ale ani náhodou se nestali třeba protestanty: prostě přestali být křesťané. Jejich militantní nacionalismus proto nenarážel na vůbec žádné zábrany. Příslovečná česká demokratičnost má proto i své závažné stinné stránky: nejstrašnější z nich je agresivní, útočné buranství, které se mohutně uplatňovalo v našich dějinách posledních sto padesáti let a v dnešní české buranokracii zažívá skutečný triumf.

Zbývá otázka, jaký smysl má zrovna dnes diskuse o bělohorské porážce a o rekatolizaci, kterou jsem nevyvolal (to zdůrazňuji), jen mi nezbylo reagovat na Šafrův text.

Současná politická situace je neradostná: česká společnost je rozvrácená „protikorupční“ hysterií posledních tří let. Česká demokracie během té doby utrpěla velmi vážné škody. Vzápětí v obrovité migrační krizi, která zasáhla Evropu, otevřeně vyvřela krize celé západní společnosti.

Česká společnost je součástí demokratické Evropy i západního společenství demokratických států i proto, že kdysi v raném středověku vznikla a dlouho byla budována na křesťanských základech. Dnešní česká společnost, a bohužel se zdá, že ani ta evropská a západní, nemá naproti tomu základy žádné. Zbyly tu jakési obludně deformované trosky lepší minulosti: multikulturalismus, politická korektnost, kýčovitá ideologie Pravdy a Lásky (netýká se zdaleka jen Václava Havla a České republiky). Heslo zní: Yes, we can!

Je zapotřebí dělat něco pro její obrodu. Je přitom důležité zvlášť teď vědět mimo jiné i o tom, že katolíci a protestanti mají daleko víc společného než rozdílného, a že to společné je v nynější krizové situaci v prvním plánu. Pak jsou tu samozřejmě věci, které je rozdělují, tak to ve světě chodí.

Považuji za zbytečné a nezodpovědné otvírat teď problematiku náboženských válek v 17. století, navíc způsobem, který v mnohém jen kopíruje to, co bylo u nás z katolické strany řečeno už v třicátých letech minulého století a za druhé republiky.

Napsal jsem tu, co jsem považoval za nezbytné. Nehodlám to už nadále nijak rozvíjet. Dnes jsou na pořadu dne naléhavější věci.