Obrození ubožácké skotské peleše

Když v roce 2001 Fergus Ewing, politik a poslanec Skotské národní strany, sepsal obhajobu skotského boje o nezávislost na Velké Británii, uvedl ji slovy: "Kritikové skotské nezávislosti vždycky tvrdí, že nacionalisté jsou přisleplí neurotici, jejichž patriotismus živí koukání na americký film s australským hercem, pobíhajícím v sukni po irském venkově." Citát - právě tak jako v něm zmíněný všeobecně oblíbený spektákl Mela Gibsona o středověkém skotském národním hrdinovi Williamu Wallaceovi (Braveheart - Statečné srdce, 1995) se zdá shrnovat celkem všechny paradoxy skotské národní identity, která však proto není ani méně půvabná a nakonec ani méně vážná.

Z uvedeného citátu se zdá, že Melu Gibsonovi coby Williamu Wallaceovi zbyla ze skotské autenticity jenom ona slušivá minisukně, z níž mu vykukovala statná lýtka a občas i ledacos jiného - ale to k tomuto skotskému artefaktu už tak nějak patří. A skutečně - jde o jeden z nejviditelnějších, obecně známých symbolů skotské národní identity, který dokáže v proslulosti překonat snad jenom lochneská obluda - dudy ponechávám stranou, český čtenář je má pravděpodobně navždy spojeny nikoliv se Skoty, nýbrž s naší vlastní národní ikonou, Švandou dudákem.

Při bližším pohledu se však ukáže, že ani s tou sukní a její autenticitou to není až tak jednoduché. Je tomu už neuvěřitelných třicet let, co britský historik Hugh Trevor-Roper shodil za velkého křiku a rámusu historičnost skotského tartanového kiltu z jeho národoveckého piedestalu. Učinil tak v dnes již slavném (v odborných kruzích pochopitelně) sborníku Erica Hobsbawma a Terence Rangera, The Invention of Tradition (Vymýšlení tradice), Cambridge university press 1983.

Začal konstatováním, že historičtí (mužští) obyvatelé skotských výšin, takzvaní "higlanders" (oproti obyvatelům nížin, tzv. "lowlanders") opravdu nosili kalhoty pouze výjimečně. Šlo o celkem komplikovaný kus oblečení, který byl jednak převážné většině obyvatelstva cenově nedostupný a kromě toho byl celkově pro způsob horalského života nevhodný. A byl to drsný život. Pokud někdo z civilizovanějších částí ostrova Británie na skotskou vysočinu zabloudil, vracel se dolů vystrašen k smrti.

Především zprávy zvědavých učenců osvícenského osmnáctého století mluví jasnou řečí. "Proradná, ubožácká, nehostinná peleš lotrovská, kde jediné, co se opravdu dozvíte, je, jak vypadá skutečná zaostalost," soudil například slavný Samuel Johnson. Osmnácté století ovšem také bylo dobou, kdy se věci začaly rychle měnit: O nějakých padesát let později se o výšinách mluvilo například jako o malebném včelím úlu pracovitosti a nadání. S novým pohledem na Skotsko se také pojí historie skotské sukně. Tradiční horalské oblečení (nikoliv kroj v etnografickém smyslu) tvořila jakási tunika doplněná plédem (většinou hnědým nebo tartanovým) a opaskem, nohavice byly záležitostí majetnějších vrstev. Daný oděv byl jednoduchý a vyhovoval velmi dobře rozmarům počasí během dlouhých pobytů venku včetně nutnosti často nocovat mimo chráněná obydlí.

Skotský kilt, tak, jak jej známe dnes, se vyvinul v polovině 18. století z přepásaného plédu zásluhou anglického kvakera Thomase Rawlinsona, majitele železných hutí, závislých na dřevěném palivu z horských lesů. Rawlinson soudil, že skotský pléd je možná vhodný pro lenivý život horalů - nocování venku a povalování se ve vřesovištích, nicméně pro jeho dělníky že jde o velmi nepohodlný a nepraktický oděv. Navrhl proto oddělit spodní část plédu od svrchní, sešít spodní díly a výsledkem byl - kilt. Rawlinson se sám do nového modelu oblékl a k propagaci získal i svého obchodního partnera, vůdce klanu Mac Donellů, Iana MacDonella z Glengary. Jeho vazalové následovali svého pána a kilt se brzy všeobecně ujal.

Jak se z módního výkřiku počínající industriální éry stal nejznámější symbol skotské národní hrdosti je pak příběhem doby následující, kdy skotští horalé opustili pléd ve prospěch mnohem praktičtějších a v rámci industrializace textilní výroby stále levnějších kalhot a kiltu se zmocnily vyšší společenské vrstvy zasažené první vlnou romantismu a jeho hledáním neposkvrněné, autentické národní minulosti.

Pitoreskní, nákladné verze kiltu se staly oblíbeným kostýmem poangličtěných skotských pairů, zámožných edinburských právníků a vážených aberdeenských industrialistů a obchodníků. Bylo to v době, kdy skotská národní tradice slavila skutečný evropský triumf. V roce 1760 vydal skotský básník James Macpherson sbírku básní, o nichž tvrdil, že jde o prastaré galské ságy, jež on pouze přeložil z originálu, pocházejícího ze 3. století, do angličtiny.

Tak zvané Písně Ossianovy (jméno mýtického barda, jehož Macpherson prohlásil za autora publikovaných textů) uhodily do evropského společenství raně romantických vzdělanců a literátů jako blesk. Okamžitě byly přeloženy do všech důležitých evropských jazyků a mezinárodní kulturní společenství se nad nimi mohlo zasnít tak hluboce, jak mu dosud žádné známé středověké literární výtvory neumožňovaly. Ossianovy básně nabízely totiž středověk a národní dějiny přesně takové, jaké je romantismem posedlá společnost chtěla mít (a jaké se samozřejmě z autentických středověkých textů nedaly při nejlepší vůli vydobýt). Obdiv a závist, kterou vzbuzovaly, začaly velice brzy přinášet plody: Nejslavnější a ve své době také nejúspěšnější napodobeninou Macphersonových literárních padělků se staly rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, vyprodukované první romantickou generací českých obrozenců. Skotský středověk se stal mírou, podle které posuzovaly ostatní národy lesk a bídu svých vlastních dějinných kořenů.

Kilt kromě romantiků také velmi zpopularizovaly válečně úspěšné regimenty skotských horalů, které jej nosily (a dodnes nosí) jako součást uniformy. Brity, zamilované do romantických příběhů a naplněné obdivem k armádě nastupující koloniální mocnosti už pak nemohlo nic zastavit. K péči o nově objevené "horalské ctnosti" byla v Londýně založena Horalská společnost (Highland Society, 1778), jejíž členové se rekrutovali převážně z horalské šlechty a důstojníků britské armády. Spojenými silami vyrobili z kiltu během následujících desetiletí symbol skotské národní identity par excellence.

Celkový úspěch nově vynalezené tradice pak dovršil otec romantického historického románu, skotský spisovatel Walter Scott, který jako předseda nově založené Edinburské keltské společnosti (Celtic Society of Edinburg) v roce 1822 organizoval první státní návštěvu britského panovníka, Jiřího IV. v Edinburku. Během návštěvy král přijal hold horalských klanů, oblečených do tartanových kiltů (specifické, "historické" tartanové vzory, jejichž prostřednictvím jednotliví nositelé demonstrovali svoji příslušnost ke konkrétnímu klanu, byly vynalezeny právě pro tuto příležitost, ale to už je jenom detail) a sám se na veřejnosti rovněž do půvabného kroje oblékl.

Nadšení neznalo mezí: V období následující po královské návštěvě sténaly skotské soukenické manufaktury pod návalem objednávek z celého ostrova (každý, kdo si to mohl dovolit, chtěl prostě nějakou tu tartanovou sukni vlastnit). Kilt zvítězil na všech frontách. Zrodila se tradice - halucinace, udržovaná při životě tvrdými ekonomickými zájmy, jak konstatuje Hugh Trevor-Roper.

Je to však důvod, se za něco stydět? Je povýtce moderní historie skotského kiltu důvodem, považovat jeho propagátory za podvodníky a jeho nositele za až příliš důvěřivé blázny? Současná historiografie už ví (a ví to i díky Hughu Trevoru-Roperovi), že tradice je něco, co je na jedné straně velice těžko uchopitelné a na druhé straně nesmírně důležité. Právě proto, že je tradice tak důležitá pro sdílení mezilidské zkušenosti, pro utváření sociálních vztahů, pro stabilitu společenstev a pro vzájemnou důvěru, která si tato společenstva mohou (ale také nemusí) prokazovat, podléhá neustálé a velmi dynamické změně.

Označit něco za "původní" a "starobylé" je uklidňující - odkazuje to k minulosti, která tak může promlouvat k dnešku a ujistit jej o sdílených, neměnných hodnotách. Svět se stává čitelnějším, jistějším a i mnohem lepším místem pro život, jestliže je možné, rozumět mu s pomocí hodnotového vyprávění. Skotský kilt je symbolem ctností, hrdosti a kvalit určitého společenství, které sice v této podobě nikdy reálně neexistovalo, ale ideálně ano. A to je důležitější, než si myslíme, ať už se k tomu stavíme jakkoliv: Je jisté, že hodnotová tradiční vyprávění mají sice nezměrnou konstrukcivní sílu, ale mohou pochopitelně působit i fatálně destruktivně. Nicméně, v případě skotského kiltu, poté, co víme, jak dopadlo referendum z minulého čtvrtka: Když kilt nosí na veřejnosti i Sean Connery, nemůže na něm být vůbec nic špatného.