Rudý vítr zasáhl Berlín

Rudý vítr zasáhl Berlín
Komentáře

Petr Holub

Existují určité dny, kdy je lepší nedělat nic. Věděl to už Raymond Chandler, který v povídce Horký vítr (v originále Red Wind, tedy Rudý vítr) popsal, jak nesmyslně a zbytečně se vraždilo v Los Angeles, když do města foukal vítr z pouště. V těchto horkých dnech dochází ke zbytečným násilnostem v Rižské ulici ve východoberlínské čtvrti Friedrichshain. Při sobotní demonstraci svolané levicovými extremisty bylo zraněno 123 policistů, rabovaly se obchody a zapalovala auta. Konflikty mohou ještě eskalovat, alespoň to v provoláních na internetu levičáci slibují. Prý nastane „Černý červenec“, při kterém se budou policejním provokacím bránit třeba násilím.

Fredrichshain je v posledních letech sídlem berlínské alternativní scény, kterou navštěvují i mnozí Češi. Pro většinu z nich musí být těžké si představit, že něco podobného je tam vůbec možné. Ve čtvrti plné malých divadel, knihkupectví a stylových kaváren, kde je zřejmě největší světová hustota spisovatelů na kilometr čtvereční. Není však pochyb, že si povšimli některých domů, které nebyly opraveny od pádu berlínské zdi a ve kterých bylo možné potkat squattery. Obvykle vysvětlovali, že jejich dům funguje jako projekt otevřeného bydlení, kam se mohou nastěhovat mladí lidé a účastnit se jeho správy ve svobodném sdružení nájemníků. Je to přece jediná cesta, jak zabránit gentrifikaci této městské čtvrti, tedy rekonstrukcím starých bytů na luxusní apartmány, které si mohou dovolit jen starší zámožní lidé.

Když dobří lidé ničí cizí majetek

Jak je možné, že se najednou tři a půl tisíce takových milých lidí řítí ulicemi a ničí všechno, na co přijdou? Nemluvě o tom, že jejich spojenci zapalují každou noc v jiných městských čtvrtích automobily, ničí barvami nové fasády a dávají tak bulvárním novinám záminku používat slovní spojení „letní teror“ v Berlíně. Jeho viníky tedy nejsou islamisté či pravicoví násilníci, ale lidé, kteří jindy v intelektuálních debatách hledají jen dobro pro všechny lidi a obyvatele Berlína zvláště. Nedokážou tomu uvěřit ani mnozí novináři, kteří považují žhářské útoky za provokace pravicových bojůvek.  

Násilnosti Černého července jsou hlavně důkazem, že zlaté časy squatterů a vůbec levicový extremismus ve Friedrichshainu pomalu končí. Posledním squatem ve Friedrichshainu byl dům na Rižské ulici 94, kde ostatně na část bytů squateři už získali nájemní smlouvy. Bydlelo jich tam ovšem kromě třiceti hlášených dalších pět set, podle médií šlo o lidi mezi dvaceti a třiceti lety, mnozí z nich na sociálních dávkách. Zabrali i prostory, které jim nepatřily, a dokonce tam provozovali načerno hospodu. Dne 22. června požádal majitel domu o vyklizení neprávem zabraných prostor, které chtěl zrekonstruovat na byty pro syrské uprchlíky. Tím rozzuřil squattery do běla. Považovali to za nechutný trik, když establishment chtěl zneužít uprchlíky k tomu, aby zničil poslední výspu svobodného bydlení v Berlíně. Nemluvě o tom, že majitel spravoval dům přes schránku na Britských Panenských ostrovech a squatteři mu nemohli jeho akci oplatit zničením jiného majetku. Policisté přesto část domu obsadili a právě na to extremisté reagovali demonstracemi a zapalováním automobilů. Sobotní násilná demonstrace byla zatím vrcholem „letního teroru“.

Proti státu pod libovolnou záminkou

Události v Berlíně mohou být připomínkou, že v létě je opravdu lepší nedělat nic. Kdyby majitel domu nechtěl během horkých dnů vyklidit neprávem obsazené místnosti, nevyužili by to levicoví extremisté jako poslední pokus vzkřísit svůj politický význam a nezískali by tolik sympatizantů.

Bohužel je tato úvaha nejspíš nesprávná. Nejen v létě, ale po celý rok, nejen v Německu, ale třeba také ve Spojených státech se množí útoky proti státní moci i proti obyčejným lidem, které tato státní moc nedokáže chránit. Kdyby nechtěli berlínští policisté vyklidit část squatu, našli by extremisté jinou záminku. Čím to ale je, když to není horkem? Nebylo potřeba ani brexitu, aby člověk věděl, že nastávají nejisté a dobrodružné časy.

Další zajímavé texty najdete v Týdeníku Echo zde.