Sekundární preventivní program se zdařil, učitelka zemřela

Předpoklad, že všichni vzdělaní lidé sledují politiku, je prokazatelně mylný. Kdyby totiž ve vedení střední průmyslové školy v Praze Na Třebešíně tušili, jak zničující bylo to, co se na vládní úrovni začalo dít, když před dvěma týdny vypukla aféra Fajád, třeba by si z úniků informací a vývoje aféry ve spirále vzali ponaučení. To ponaučení by znělo tak, že po lapsu může být horší už jen to, když se omlouvá neomluvitelné a výsledkem je celková trapnost.

Dotyčná průmyslovka se dostala do zpráv jako místo, kde učila učitelka, která několik měsíců zažívala šikanu od skupiny žáků, a pak náhle zemřela. Tragédií by to nepřestala být, ani pokud nezemřela přímo na šikanu. Několik měsíců trvající šikana vážně nemocné učitelky, které si vedení školy nevšimne, je hrozná zpráva sama o sobě.

Přesto včera ředitel a jeho zástupkyně ve snaze školu takříkajíc osprchovat svolali tiskovou konferenci, na níž padla řada pozoruhodných výroků. Nechme teď stranou vyložené úlety, jako je vysvětlení ředitele, že nebude rezignovat, aby nedal návod grázlům po celé republice, jak se zbavovat (zřejmě stejně nesmlouvavých) ředitelů, nebo údiv zástupkyně ředitele nad tím, že spolužáci videozáznam šikany předali bulváru: „Není tohle chování ještě víc mravně závadné než samotná šikana?“ Řekněme, že to jsou osobní úlety vysvětlitelné tlakem, pod nímž se ředitel i jeho zástupkyně ocitají, a potřebou chránit pověst svojí školy.

Padly ovšem ještě další výroky, které si udržují svou výpovědní hodnotu i po odfiltrování osobního faktoru. Když si je přečteme na jeden zátah, vidíme náhle, co je na na spoustě českých středních škol špatně.

1. Zástupkyně ředitele o žákovi, který byl chováním svých spolužáků znepokojený, až se stal whistleblowerem: „U nás je celá řada opatření, která by mu umožnila, aby to předal nám. Máme schránku, kde to může vložit anonymně.“
2. Zástupkyně ředitele: Se třídou, kde žáci šikanovali učitelku, následně pracovala psycholožka, prováděla mezi studenty „sekundární preventivní program.“
3. Ředitel: Vyloučení tří pachatelů škola zvažovala už před samotnou tragédií. „Ale to bychom je jen poslali dál, kde by se chovali stejně. Chtěli jsme je hlídat a dát jim možnost to napravit.“

Z těchto výroků nám postupně vylézá svět antiautoritářské výchovy, která se na Západě rozvíjela od 60. let a u nás byla v rychlokursu aplikována od devadesátých let.. Bylo to, jako když najednou přijde móda z Paříže. Autor tohoto textu od roku 1990 studoval na pedagogické fakultě a ještě si dobře pamatuje, že hlavním propagátorem antiautoritářské výuky na jeho alma mater byl tehdy už postarší pedagog, který v jedné osobě reprezentoval jak „progresivní“ antiautoritářskou nauku, tak pověst totálního rasa zpřed listopadu ´89.

Postupně se prosazovalo vědomí toho, že disciplína je sprosté slovo, že nutit žáky a studenty k něčemu je skoro jako je znásilňovat, a že nátlak je pouze vyprovokuje k protireakci. Když pak žáci nebo studenti provedou něco nepřístojného, lepší než je trestat je s nimi chápavě mluvit.

Na Západě byla jedním z kanonických textů antiautoritářské výuky kniha Summerhill od skotského učitele a spisovatele A.S. Neilla. V ní byla i tato věta: „Věřím, že prosazovat cokoliv vahou vlastní autority je špatně. Dítě by nemělo dělat nic, dokud samo nedojde k názoru – ke svému vlastnímu názoru -, že by se to skutečně mělo udělat.“

U nás takového pedagoga-spisovatele, jehož knihy by tak jako ta Neillova vycházely v astronomických nákladech, nemáme. Ale například mediálně všudypřítomný sociální pedagog a psycholog David Čáp nedávno, po incidentu na Praze 7, kde ředitel základní školy vlepil žákovi pohlavek a pak musel rezignovat, přišel s následujícím návrhem: „Víc se s dětmi debatuje, víc nás zajímá, co chtějí. Když tento posun škola neakceptuje, dochází ke konfrontaci autoritativního a tolerantnějšího přístupu.“

Jinde Čáp uklidňuje, že ani ve třídě, kde panuje chaos, není třeba si zoufat. Vždyť přece máme k dispozici takové vymoženosti jako: speciální pedagog, monitoring (dění ve třídě), supervize.

Při všech rozdílech mezi školstvím v Británii (kde jsou nižší společenské třídy přeci jen početnější) a u nás některé výzkumy dochází vlastně ke stejným výsledkům: tam i tady udává 40 procent učitelů (v Anglii ve výzkumu publikovaném v Guardianu před pěti lety, u nás v čerstvém průzkumu České školní inspekce na středních školách), že jsou žáky vystaveni šikaně, urážkám, dokonce útokům.

Už pět roků před nedávnou aférou s ředitelem z Prahy 7 se na veřejnost dostal případ učitele, kterého si při zjednávání pořádku ve třídě natočili žáci na mobil a nahrávku pak zavěsili na síť. Učitel posléze spáchal sebevraždu. Oba případy měly své nuance, nicméně hlavní zpráva, která z nich pro veřejnost (a speciálně pro učitelskou veřejnost) vzešla, je ta, že padouchem byl učitel.

Vznikl z toho přízračný svět, kdy učitel nesmí sáhnout k trestu, zato ale činovníci vzdělávacího průmyslu a nadřízení nebohého učitele po události standardně mumlají o nevyužité možnosti nasadit psychology, o možnosti žáků svěřit se anonymně schránce na vzkazy nebo o sekundárních preventivních programech – a pak je tento nereálný svět občas náhle osvícen tragédií, jako byla ta Na Třebušíně.