Konečně jsme se dočkali, inflace roste. Hurá
1
Česká centrální banka, podobně jako její ostatní světovější kolegyně, opět hýbe ekonomikou. Ne, že by to jindy nedělala, ale tentokrát je to o něco viditelnější a … víc se o tom píše. Tak se tedy zkusme přidat. Poslední hitem jsou diskuse týkající se „opuštění kursového závazku“. Ten termín je podle autora těchto řádků sám o sobě tak otřesný, že už je lépe se k němu nevyjadřovat, ke všemu bylo napsáno už více než všechno.
Podstatnější diskuse se odehrávala před několika málo týdny po zveřejnění posledních údajů o vývoji inflace – ta s velkou slávou překonala dvě procenta a k velké spokojenosti všech zainteresovaných konečně po letech dosáhla legendárního inflačního cíle. S výše uvedeným řízením kursu to souvisí de facto přímo, neboť dosažení inflačního cíle bylo od začátku ČNB deklarováno jako podmínka ukončení umělého oslabování měny.
Všechno tohle je fascinující i pro někoho, kdo má jen základní ekonomické vzdělání – a nevadí mu, že přestane nezávisle přemýšlet a jen poslouchá to, co se mu shora servíruje. Máloco tak sedí, jako tvrzení, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou. České – a vlastně i globální – mediální prostředí vzalo za své, že inflace je příliš nízká a tím, čeho je třeba se obávat, je naopak deflace. Deflační spirála je vydávána za něco víc než třídní nepřítel a centrální instituce s ČNB v čele dělají všechno proto, aby nás před jejími zvrácenými dopady uchránily – ať to stojí, co to stojí.
ČNB účetně a my všichni přímo z vlastních kapes platíme několik let úpornou snahu, aby se ceny pohnuly – směrem nahoru. Tak to konečně máme. Vysvětlování jsme si z povolaných úst vyslechly hromady, tak snad není třeba nic opakovat. Zmiňme zde jen dvě základní ekonomické poučky a hospodářsko-historické zákonitosti, které tak nějak zapadají pod nánosem technicistní argumentace mající hájit to, co chtějí centrální bankéři prosazovat. Že ze všech stran zní něco jiného, na jejich platnosti nemění vůbec nic.
Za prvé: dlouhodobě platí, že ceny v ekonomice setrvale klesají, napříč staletími. Jeden chytrý ekonom kdysi prohlásil, že „deflace je definičním rysem zdravé ekonomiky“. Kdyby tomu bylo jinak, jsme rok od roku a staletí od staletí chudší. Tady je třeba dodat, že jde samozřejmě o reálné ceny, tedy ty, které jsou vztažené ke kupní síly – číslíčka v regálech obchodů vůbec nemají význam, což je sice při elementárních znalostech ekonomie jasné, ale tak často slýcháme opak, že … Jakékoliv opatření, které jde proti této přirozené historické logice, je, opět definičně, namířené přímo proti našim peněženkám – ve prospěch peněženek někoho jiného, kdo má na konkrétní instituce významnější vliv.
Nikoliv náhodou stály v roce 1913 u zrodu americké centrální banky rodiny Rotschildů, Rockefellerů a Morganů, tedy titíž, kteří dodnes ze všech nejvíc těží z politiky Fedu (a ministerstva financí) a jsou tak zcela rádoby paradoxně jako nominální představitelé globálního kapitalismu jako nikdo jiný napojeni na státní rozpočet. U nás to má legračnější rozměr, ale jde v principu o totéž. O tom nemějme pražádné iluze.
Za druhé: úplně první lekce ekonomie učí, že inflace přesouvá majetek od dlužníků k věřitelům. Čím je masivnější, tím výrazněji – ale děje se tak vždy, bez ohledu na to, zda její míra dosahuje dvou nebo tisíce procent. Jinými slovy v prostředí očekávané inflace je vhodnější být dlužníkem, protože inflace tyto dluhy umazává. Čím víc dlužíte, tím větší a trvalejší inflaci potřebujete, abyste se – aspoň části – svých dluhů zbavil. A zaplatí je … všichni ostatní, kteří díky tomu platí v obchodech vyšší ceny. To je podstata inflace jako takové. Triviální úvahou dojdeme k jednoduchému závěru: kdo že to je největším dlužníkem v ekonomice, jedno kde v globální ekonomice? A – zase definičně – čí že to je centrální banka bankou? Kdo nezná odpovědi, ať se podívá do jakékoliv učebnice ekonomie – případně, ať si přečte zítra noviny a zamyslí se. I když budeme poslouchat ze všech myslitelných stran argumenty proti selskému rozumu, neměli bychom se nechat zmást. Je to mnohem jednodušší, než se ti, kteří šermují ultrasložitými modely s tisíci rovnic o stovkách proměnných ohánějí. A o naše zájmy jim nejde ani omylem – a nikdy nešlo, nikde na planetě. Jo, není to nic veselého.
