Nezabíjejte pošťáka. Jak si Kosovo a Srbsko sedlo za stůl

Usednout za stůl stále může být i existenciální zážitek – třeba když musíte přivést k rozumu dva znepřátelené národy. Srbové a Kosované vyjednávali před časem o společné hranici pod dohledem kariérního diplomata EU. Pokud se dílo podaří, Srbové se přiblíží unijnímu členství, Kosované budou zas nezávislejší a Unie se předvede jako kočí, který sebejistě drží své spřežení na uzdě. Je to srozumitelný obchod. Nad tím, co by přinesl nezdar jednání, proto nikdo ani nepřemýšlí. Zákulisí diplomatického procesu sleduje dánský film Ujednání režisérky Karen Stokkendalové Poulsenové, který uvedl festival Jeden svět.

Styl jednání navozuje otázka filmové anotace: „Napomůže vypjaté atmosféře vhodně zvolená kravata?“ Anebo rozsazení kolem vyjednávacího stolu? Pohled na Goyův obraz na zdi kanceláře? Četba básní? Přátelský rozhovor o společné historii u Waterloo a špičkování, kdo na čí straně tehdy bojoval? Pomůže smíru znalost evropské a světové historie? Dovednost nacházet dějinné paralely a včas se z nich poučit? Podobných otázek a obrazů nabízí dánský film Ujednání mnoho. Vždy jsou interpretačně vděčné a je možné rozvíjet je donekonečna.

Také hrdinové dokumentu jsou ideálně zkombinovaní: Evropský vyjednavač (jména nechme stranou) je postarší elegán a sportovec zároveň, který má zálibu v historii, dobré literatuře a pití a je si vědom významu Evropské unie pro evropský mír. Vyslanec Srbů je muž, jenž si jako dítě prožil bombardování Srbska a Miloševićovu vládu líčí jako národní neštěstí. Je to rocker a lidový typ, přesto diplomat. Chápe, že je především zprostředkovatel názorů a požadavků svých nadřízených. Kosovskou stranu reprezentuje žena se vždy perfektním účesem, intelektuálka, absolventka politických věd na Harvardově univerzitě. Uvědomuje si, že z hlavního diplomatického tria jako jediná není poslíček, nýbrž tvůrce budoucnosti své země, potažmo Balkánu a Evropy.

Spor o každý rybník

Podstatné je, že všichni tři jsou inteligentní lidé, schopní nahlédnout, že historie je barevná a nejednoznačná. Nikdo nikomu nic nevyčítá, ale bez prostředníka by spolu obě strany mluvit klidně nejspíš nesvedly. Ostatně jejich práce je citlivá: je třeba vytvořit přesnou mapu srbsko-kosovské hranice, plán hraničních přechodů atd. Spor je o každý rybník po cestě. Výsledek může zhatit jediné slovíčko. A zdá se, že jediný Evropan dumá, jak docílit, aby lidé, kteří kolem budoucí hranice žijí, ji uznali a akceptovali, i když polovina z nich neuznává stát, rozkládající se za ní.

Při dění posledních týdnů je těžko Ujednání vnímat jinak než jako aktualizovaný zeitstück. Ruské počínání na Krymu a na východě Ukrajiny zakládá podobný precedens jako Kosovo, zatím s tím rozdílem, že neumírají lidé. Většina Evropanů se však ptá, proč Unie nezasáhne jinak než drobnými a pomalými kroky od stolu. V Ujednání je to vidět hezky: vpředu stojí názor, válka už byla, řešením je technický mír a radostná budoucnost v evropské náruči. Evropan, častokrát rozmrzelý z podoby jednání, by nejraději peskoval své svěřence za to, že si jako nezbední žáčci pořád vymýšlejí nějaké lumpárny. „Měli by konečně vyrůst,“ říká soukromě na jejich adresu zaměstnancům své diplomatické kanceláře.

Je za tím cítit, že je fuk, co se za stolem upeče, protože až jednou obě země do Unie vstoupí, společná hranice zmizí. Neuvědomuje si přitom, že jednou z definic státu a občanské příslušnosti jsou právě státní hranice. Utvářejí v člověku klid, neboť ho určují. Může to pochopit někdo, kdo se o své hranice strachovat nemusel?

Sedm Srbů v kamrlíku

Možná za nerozumění může dlouhodobě zřetelná potřeba někomu fandit a stranit. Oblíbenější jsou pořád Kosované. Své sympatie jejich delegaci si evropští diplomaté šeptají v kanceláři navzájem, ale jsou demonstrovány také viditelněji zázemím obou delegací: Kosované mají pro svá zákulisní jednání k dispozici pro dva lidi rozlehlou místnost, kdežto sedm Srbů maličký kamrlík. Však také říkají: „To je asi nejmenší místnost, co jsem kdy viděl. Oni si myslí, že nás tím přitlačí ke zdi.“ Přiznávám, že je mi protivné, že Srbové jsou Evropě neustále užiteční jako zloduši, banditi, vrazi (byť třeba jen jako historický příklad). Tady opravdu platí, že válka už byla a důležité je, co teď. Evropa by si šanci na klidné soužití s tímto národem neměla nechat protéct mezi prsty. Zatím je frustrace a deziluze je cítit na každém kroku, kéž by je vystřídala naděje.

Zpět k filmu: Má happyend, dohoda se tehdy snaživcům povedla. A film je to důležitý a potřebný.

 

Ujednání
The Agreement
Karen Stokkendal Poulsen / Denmark / 2013 / 58 min.