Spící agentka, partyzánka. Ženy bojující proti komunistům

Neohrožená Eliška Menšíková byla v roce 1951 tajně vyškolena v Západním Německu a v Československu pak budovala zpravodajskou síť. Členkou skupiny pokoušející se o partyzánský odboj na Valašsku byla Alena Svobodová. Příběhy 28 žen, které v nejdrsnějších 50. letech aktivně bojovaly proti komunismu, shromáždil historik Ivo Pejčoch. Na rozdíl od ikon třetího odboje – bratří Mašínů, „krále Šumavy“ Josefa Hasila či agenta-chodce Oty Rambouska – jsou tato ženská jména téměř neznámá.

V létě 1951 se u třiatřicetileté Elišky Menšíkové objevil neznámý muž a představil se pouze domluveným heslem „Šíp“. Později ji tajně převedl přes hranice do Rakouska. Se svým průvodcem se dostala až do Vídně a odtud spolu odletěli dopravním letadlem do Frankfurtu nad Mohanem. Mladá žena byla už dva roky zapojená do protirežimní činnosti, ukrývala například olympionika Cyrila Musila, který uprchl z komunistického vězení. Až po čase se dozvěděla, že tím neznámým agentem „Šípem“ byl jeden z nejvýznamnějších kurýrů americké vojenské zpravodajské služby CIC v 50. letech Vladimír Lutovský.

Menšíková, dívčím jménem Rosenzweigová, pocházela z brněnské křesťanské rodiny s židovskými kořeny a pracovala původně jako úřednice. Pak se provdala za bankovního úředníka Karla Menšíka a zůstala v domácnosti, žili ve Studnici u Žďáru nad Sázavou. Oba Gottwaldův režim svorně nenáviděli, ale Eliška později po zatčení tvrdila, že její muž o její „protistátní“ činnosti nevěděl a on se tak vyhnul trestu.

Tajné písmo, mrtvé schránky

Ve Frankfurtu Lutovský dovedl Menšíkovou k vile, kde se ubytovala. Následující týden ji tam školil padesátník, který se představil krycím jménem Artur. „Podle všeho šlo přímo o generála Františka Moravce, bývalého šéfa československé vojenské rozvědky,“ říká Ivo Pejčoch z Vojenského historického ústavu, který právě vydává knihu Ženy v třetím odboji.

Záhadný Artur Menšíkovou naučil používat tajné písmo a zakládat a obsluhovat mrtvé schránky pro předávání zpráv. Pověřil ji, ať po návratu vytvoří na Vysočině zpravodajskou síť. Po nějaké době se k její odbojové skupině, která dostala za úkol připravit přistávací plochy pro výsadky amerických či západoněmeckých parašutistů, plánovala dopravit vysílací stanice. Menšíková se měla stát takzvanou spící agentkou, jež by byla aktivována v případě střetu Západu s Východem, v nějž odpůrci režimu tehdy věřili.

Před odjezdem z Frankfurtu Menšíková dostala 20 tisíc korun na nutné výdaje a chemikálie pro vytváření tajnopisu. Odletěla zpět do Rakouska a odtud ji na české území převedli kurýři Karel Bednář a Karel Gruber. Menšíková čekala doma na „probuzení“, k žádnému válečnému konfliktu ale nedošlo. Bednář a Gruber byli následující rok ve Vídni přepadeni komandem sovětské armády a uneseni přes československou hranici. StB při výsleších postupně rozkrývala jejich dřívější kontakty. Vyšetřovatelé se postupně dostali i na ženu ze Žďárska. Matka devítileté dcery byla odsouzena k osmnácti letům vězení, odseděla si jedenáct. Rodina Elišku Menšíkovou držela nad vodou po celou dobu věznění, manžel s dcerou ji pravidelně navštěvovali. Dožila se pádu komunistického režimu a zemřela v roce 1992.

„Na rozdíl od jiných agentů byla Menšíková poměrně dobře konspirována a pokud by nedošlo k únosu Grubera s Bednářem, zřejmě by StB její identitu nikdy nezjistila,“ uvádí Pejčoch.

Nikdo ji neoslovil

Historik ve své knize přináší příběhy dalších 27 statečných žen. Jednou z mála, která se postavila proti režimu se zbraní v ruce, byla Alena Svobodová, dívka z Bohunic u Brna, vychovaná ideály Skautu.

Jako dvaadvacetiletá se stala členkou ozbrojené skupiny Druhý listopad, která se snažila na Valašsku získávat další zbraně, aby mohla bojovat proti režimu. Pejčoch je neváhá označit za protikomunistické partyzány. Přepadávali však výhradně civilisty, kteří měli legálně či ilegálně držené zbraně, nikoho z nich ale nezabili či vážněji nezranili. Získali čtyři samopaly, dvě vojenské pušky, několik loveckých zbraní a pistolí.

Členové skupiny byli obklíčeni na jaře roku 1954. Jeden z jejích vůdců, Josef Machů, spáchal podle StB sebevraždu, druhý, Karel Volf, byl zatčen a později popraven. Alena Svobodová dostala šestnáct let vězení, propuštěna byla po jedenácti. Po propuštění získala jen fyzicky náročnou práci v brněnské teplárně Dožila se přípravy Pejčochovy knihy. „Z hlediska třetího odboje se rozsahem činnosti a její tvrdosti a odhodlanosti bezesporu jedná o výjimečnou a mimořádně statečnou ženu. Přesto ji podle jejích slov po celých dvacet let, které uplynuly od sametové revoluce, přede mnou žádný historik ani badatel neoslovil,“ podivuje se Ivo Pejčoch.

Pro širší veřejnost ale zůstávají neobjevené také téměř tři desítky příběhů ostatních žen, které se marně pokusily vzdorovat totalitnímu režimu v jeho nejtvrdším období.