Kde je počátek pátku třináctého v Paříži

Zatím poslední krvavé dějství v Paříži dává velmi silný signál francouzské politické reprezentaci, že desetiletí sladkého otálení jsou u konce. Výjimečný stav bude dříve či později odvolán, radikální buňky budou načas paralyzovány. Otázka zní, na jak dlouho?

Nad Francií se totiž vznáší problém, jehož počátky lze dohledat již v meziválečném období minulého století. Průmyslová revoluce vyžadovala masu levné pracovní síly a Francouzi sáhli zejména do Alžírska. Příliv námezdních dělníků dosáhl vrcholu v padesátých letech minulého století. S těžce pracujícími, zejména Alžířany, nebyl problém. Ten se začal rodit v okamžiku, kdy dostali občanství a následovaly je jejich rodiny. Dokonce ani tam ještě nebyl hmatatelný problém. Chybou bylo, že se o nově vznikající chudinské kolonie na okraji velkých měst nikdo příliš nestaral. Jenže ty se zvětšovaly a rodily se v nich druhé a třetí generace přistěhovalců. Ve smíšených školách děti přistěhovalců poznávaly, že se od etnických Francouzů liší, že nedosahují jejich vzdělání, ani životní úrovně. Začali se cítit občany druhé kategorie.

Francouzské politické elity měly dostatek času problému aktivně čelit. Jenže jejich chlouba – sociální stát – do slumů nedosáhla. Francii neprobudily k razantním krokům a koncepčnímu řešení ani atentáty radikálů alžírského původu, ani hořící předměstí při nepokojích frustrované mládeže. O to krvavější je probuzení 13. listopadu. Hledáme-li vnitřní příčiny současné krize, francouzští imigrační úředníci mají jasno. Děti a vnukové přistěhovalců se necítí být Francouzi a zemi svých rodičů a prarodičů vůbec neznají. Prázdné místo v jejich vnitřním životě vyplňuje islám, často jeho radikální forma.

V kontextu současných globalizačních jevů se nabízí jedno vysvětlení událostí, které bohužel rychlému řešení (nejen této francouzské krize) nenasvědčuje. Filozofové éry globalizace, tvrdí, že člověk potřebuje kontinuitu minulosti, současnosti a vizi budoucnosti více, než si myslíme. Časová osa minulost – přítomnost – budoucnost je tvořena řetězcem poznatků spojujících náš moderní svět se světem minulosti. Vedle toho vyvstává i naléhavá potřeba jedince mít budoucnost. Vždy, když je tento řetězec přerušen, ztrácíme cenné informace o světě, ale i o sobě samých. Lze se oprávněně obávat, že v ghettech francouzských měst byl tento řetězec nejen narušen, ale totálně zničen. Naši předkové dobře věděli, že není dobré oddělovat současnost od minulosti, sebe sama od okolního světa a každodenní život od vědy a umění. Zkuste si na tyto moudrosti aplikovat situaci v přistěhovaleckých slumech megapolí i velkých měst v druhé dekádě 21. století. Ač si to lidé a jejich společenství většinou neuvědomují, v každém jejich rozhodnutí, v každé jejich volbě je otištěna odpověď na nejbanálnější otázku: „Kdo jsem?“ V případě společenství: „Kdo jsme?“

Zdánlivě odtažitá filosofie může být klíčem k politickým postojům a rozhodnutím, která naši společnost před mnoha riziky ochrání. Francouzská společnost je ve fázi, kdy musí řešit zcela jinou úroveň problémů. Tato úroveň pracuje s body obratu. Existuje spontánní bod obratu, plánovaný bod obratu. Reakcí na bod obratu je jeho přijetí, nebo jeho odmítnutí. Existuje i ignorace bodu obratu. Rozhodnutí, které v bodu obratu učiním určuje, kterým směrem se já jako jedinec, nebo my jako společenství, vydáme.