Potíže s „hate free“

Ministr pro lidská práva Jan Chvojka chce zrušit projekt HateFree Culture, který pracuje pod Úřadem vlády, rozhodnutí ještě nemusí být definitivní, s lidmi, kteří na projektu pracují, se ministr má ještě sejít. Ta zpráva vzbudila docela pozornost – z „hate free“ se v Česku stal svého druhu pojem, navíc dobově velmi specifický. Ta slova fungují jako symbol do značné míry odpoutaný od reality. Pro někoho červený hadr, emblém světa neziskovek, odhodlaných roduvěrným Čechům a vůbec soudným lidem „vymýt mozky“ (miluju ten výraz), pro jiné prapor, za nímž se mohou sešikovat řady stoupenců společenského pokroku a čelit silám masově rozšířené nenávisti a dalšího tmářství.

V reálu internetová stránka, na kterou zas až tak moc lidí nechodilo a jež nabízela inspirativní příběhy, korekce některých rozšířených představ a internetových fám, její obsah ve zdejší veřejné debatě nehrál nijak výraznou úlohu, plus veřejné kampaně a vzdělávací programy, to vše jistě motivováno také dobrou vůlí, ovšem bez nějakého velkého reálného vlivu nebo relevance – alespoň to tak z mojí „pozorovatelny“ vypadá. Ale z toho názvu se stal pojem, že je jistým způsobem prázdný, se dnes rozumí samo sebou.

Přiznávám, že mě to slovní spojení „hate free“ trochu iritovalo, ani ne tak kvůli tomu, na jakou stranu různých sporů patří ti, kdo ho vnímají pozitivně, ani ne kvůli „světáckosti“ – když někdo chce bojovat proti vybraným předsudkům v Česku, proč se pojmenuje anglicky? Spíš kvůli té ochotě označit sám sebe (a ty, kdo se ke mně hlásí) za „prosté nenávisti“. Je to, myslím, výraz nepochopení toho, co nenávist je a jak se projevuje. Není to přece pouhý důsledek předsudků, který by bylo možné vyvrátit šířením pozitivních obrazů s dobře integrovanými uprchlíky, s okolím harmonicky vycházejícími muslimy, přátelskými lidmi s menšinovou sexuální orientací a tak dál. Nenávist – a ne jenom takhle úzce a jistým způsobem pohodlně definovaná – je nějaká součást člověka, od schopnosti ji cítit není možné se osvobodit. A určitě ne tím, že člověk přijme za své pár jednoduchých pouček. Kdo chce vzdorovat destruktivní síle nenávisti, prochází nekončícím konfliktem především sám se sebou.

Evropská kultura je ve svých vrcholných projevech právě vyjádřením nějakého hlubokého konfliktu uvnitř člověka, nebyla by bez něj, nedávala by smysl. Představa kultury „hate free“, v níž by ta špinavá či temná lidská stránka byla nepřítomná, neexistovala by, působí asepticky, možná i zbytečně. Pokud někdo prohlásí sám sebe za „hate free“, vyjadřuje tak především to, že má nějakou velkou slepou skvrnu, že si docela fandí. A tomu, co člověk nevnímá, může být docela snadné propadnout.