Proč si Češi neumějí říct o vyšší plat?
Česká národní banka tento měsíc představila netradiční komunikační počin určený masám. Krátký animovaný film s názvem „Pomáháme české ekonomice – Fanděte s námi dvouprocentní inflaci“ má prostému lidu vysvětlit, proč centrální banka brání tomu, aby česká měna posílila pod hranici 27 korun za euro. A proč bude tuto hráz hájit až do doby, než se inflace odlepí od nuly a vydá se směrem k dvouprocentnímu cíli.
V téměř dvou a půl minutovém šotu, který ČNB umístila na svůj kanál na YouTube, vystupuje byznysmenka Adéla, která musela zavřít dva závody, a nezaměstnaný „táta od rodiny“ Jáchym. Na oba dopadla s příchodem finanční krize pokles cen, spotřeby i výroby. Banka naštěstí hází ekonomice záchranný kruh. Vedle snížení úrokových sazeb také oslabuje korunu – tím stimuluje vývozce, pomáhá prodeji domácího zboží a nabírání nových zaměstnanců.
Všechno pak skončí dobře. Přes krátkodobé zdražování Adéla znovu rozjíždí výrobu a Jáchym dostane místo. „Domácnosti i firmy mají více peněz, ekonomika roste, je čím dál méně nezaměstnaných, rostou mzdy a životní úroveň,“ vypráví ženský hlas.
Nejen, že se měnová pohádka centrální banky hezky poslouchá, ale nese v sobě také jeden skrytý vzkaz. Prostřednictvím „fandění“ se občané nepřímo pobízí, aby si řekli o více peněz. Podmínkou rychlejšího růstu spotřebitelských cen, o který ČNB jde, je zvýšení mezd. To je od instituce, která chrání měnovou stabilitu, poměrně netradiční podnět. Ekonomy to ale moc nepřekvapuje, protože centrální banka prakticky nemá na výběr.
Minulý týden dostalo zvyšování mezd další podpůrný argument. Statistická data ukázala překvapující růst české ekonomiky v prvním čtvrtletí o téměř čtyři procenta. To povzbudilo i odborové předáky, kteří v úterý přišli s návrhem, aby si pracovníci snažili pro příští rok vyjednat se zaměstnavateli vyšší mzdy o tři až pět procent, míněno až po započítání inflace.
Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula si posteskl, že ani čtvrtstoletí po sametové revoluci se naše mzdy nepřibližují těm německým nebo rakouským. Jestli s tím něco neuděláme, budeme si prý muset počkat ještě sto let. Odbory chtějí také zvýšit zákonnou minimální mzdu ze současných 8500 korun o další tisícovku (zaměstnavatelé si dovedou představit jen poloviční nárůst).
Problém je v tom, že v Česku neexistuje pro vyšší mzdy skutečně efektivní tlak. Odborová konfederace, která na začátku 90. let sdružovala přes čtyři milióny členů, jich má zhruba desetkrát méně. Závody jako mladoboleslavská Škodovka, kde se v odborech organizuje většina zaměstnanců a mají skutečně velké slovo při vyjednávání, je pomálu. Nemluvě o malých a středních firmách, kde odbory prakticky nefungují.
Na rozdíl od zemí západní Evropy naše odbory nejsou až na výjimky schopné přitlačit firmy ke zdi. Pamatujete si za poslední roky na nějakou skutečně masivní a úspěšnou stávku? Za zmínku snad stojí celostátní stávka v dopravě v červnu 2011 proti úsporným opatřením Nečasovy vlády. Od té doby nic moc.
Zvyšování mezd tak bude z větší části záviset na vůli zaměstnavatelů. A těm se přirozeně moc nechce, jak ostatně ukazují data národní banky. Více než v podnicích loni platy stouply ve veřejné správě.
Co s tím? Umělé posilování role odborů přes legislativu by ničemu nepomohlo. Už teď mají v zákoníku práce poměrně velké pravomoci, byť některé jsou dost formální. Pokud odboráři chtějí dostát své základní funkci, musí se přičinit a přesvědčit pracovníky i vedení firem, že nejsou v podnicích jenom pro rozdávání vánočních kolekcí. Jinak zůstane jenom u toho fandění.
