Ministerstvo financí kráčí zcela nahé

Z kraje tohoto roku bylo Ministerstvo financí v souvislosti se zaváděním kontrolního hlášení Unií daňových poplatníků upozorněno na to, že v rámci komunikace se správcem daně je v rozporu s právními předpisy ignorována mailová forma komunikace. Tato informace způsobila v řadách osob znalých daňového práva velké pozdvižení, jelikož tyto byly schopny seznat pravdivost a závažnost této informace. Nejinak tomu bylo také na straně ministerských úředníků. Ti však po zralém uvážení došli k závěru, že obyčejného poplatníka neznalého mnohých zákoutí daňového práva utáhnou na vařené nudli. Proto zvolil přístup plně ve smyslu příběhu o císařových nových šatech.

Celý problém se točí kolem obecné právní úpravy elektronické komunikace, která je od roku 2012 obsažena v zákonu o archivnictví a spisové službě. V souladu s tímto zákonem má celou agendu elektronické komunikace na starosti Ministerstvo vnitra. A to vychází z toho, že minimálním standardem elektronické komunikace je komunikace mailová. Každý orgán veřejné moci, finanční úřady nevyjímaje, tak má na základě příkazu Ministerstva vnitra povinnost zveřejnit emailovou adresu, skrze kterou bude tato komunikace probíhat. To zpravidla ve spojení se zaručeným elektronickým podpisem.

Na uvedeném přitom nic nemění ani daňový řád, jelikož ten právní problematiku vedení spisové služby nijak neupravuje. Finanční úřady se tak musí zákonem o archivnictví a spisové službě plně řídit, v důsledku čehož jim nezbývá, než se povinnostem stanoveným Ministerstvem vnitra chtě nechtě podvolit.

S výše uvedeným však Ministerstvo financí navenek ostře nesouhlasí, kdy argumentuje jak vyšší právní silou daňového řádu, tak rozsudky Nejvyššího správního soudu. Ohledně prvého argumentu již bylo uvedeno, že daňový řád vedení spisové služby nijak neupravuje. Není proto tady nic, co by mělo mít před příkazy Ministerstva vnitra přednost. Ostatně samotný daňový řád s mailovými podáními výslovně počítá, když za podání považuje mj. datovou zprávu podepsanou uznávaným elektronickým podpisem. První argument Ministerstva financí proto nemůže obstát.

Druhý argument opírající se o rozsudky Nejvyššího správního soudu se pak dovolává rozhodnutí soudu z let před rokem 2011, kdy zákon o archivnictví a spisové službě ještě agendu elektronické komunikace neobsahoval. Stejně tak ani nebyl účinný daňový řád, avšak se ještě tehdy aplikoval zákon o správě daní a poplatků. Proto i tento argument je tak stejně případný, jako by byl argument rozsudky prvorepublikových soudů vzniklých mnoho desítek let nazpět.

A jaká je praxe ve vztahu k jednotlivým poplatníkům? Zcela odlišná. Jak jsem již uváděl, Ministerstvo financí si je moc dobře vědomo existence problému. A byť navenek tvrdí, že mailová podání nevyvolají žádné právní účinky, v praxi se finanční úřady chovají diametrálně odlišně. Příkladem budiž mailová reakce ředitele sekce „mého“ finančního úřadu na mé vlastní kontrolní hlášení podané mailem, který uvedl následující: „Podání kontrolního hlášení, jež bylo Vámi učiněno prostřednictvím běžné elektronické pošty lze považovat pouze za podání učiněné za použití jiných přenosových technik.“ Jinými slovy se jedná o zákonem akceptovatelný způsob podání, s kterým daňový řád ve svém ustanovení § 71 odst. 3 výslovně počítá.

Situaci tak lze připodobnit ke stavu, jakoby dnes u každých vstupních dveří na finanční úřad visela cedule s nápisem ZÁKAZ VSTUPU. To samozřejmě většinu příchozích odradí. Jako osobě znalé daňového práva mi je však jasné, že tato cedule je v rozporu se zákonem. Ani Ministerstvo financí nemůže zcela svévolně rozhodovat o tom, kdo, jak a kdy bude na úřad vpuštěn. Proto jsem neváhal na dveře svého finančního úřadu zabouchat, načež mi bylo otevřeno a umožněno vejít (učinit mailové podání).

Jinými slovy Ministerstvo financí kráčí zcela nahé a nechává ostatní poplatníky v přesvědčení, že má na sobě nové šaty. Unie daňových poplatníků se proti tomuto jako malé dítě ozvala a řekla, že ministerstvo je nahé. Jak je však vidno, unie hovoří o něčem, čemu obyčejní poplatníci z důvodu složitosti daňových zákonů již dávno přestali rozumět. A tato informace je ve své podstatě mnohem horší, než s tímto neporovnatelná problematika elektronické komunikace. Tam, kde zákonu pro jeho složitost nelze porozumět, již nelze čekat vládu práva. Tato situace dává dříve či později vzniknout autoritářství, kde názor vrchnosti je nad zákon. Obzvláště, když soudní ochrana v jednotlivých věcech se již pomalu začíná počítat ne na roky, ale na dekády.