V předvečer rozpadu Británie
Neodvratně se blíží referendum, které může znamenat konec Velké Británie, ale v britských médiích, jako by to nikdo nebral moc vážně.
Před víkendem byl hlavní událostí rozsudek nad běžcem Oskarem Pistoriem. O víkendu poprava Davida Hainese a pak dominoval médiím sport. Na rozhlase BBC se referendum diskutovalo jen v krátkém pořadu history hour a navíc na vysílání BBC World, jako by už Skotsko považovali za cizí zemi. Na BBC 5, jež se věnuje domácímu zpravodajství, bylo nedělní dopoledne věnováno ženě, která napsala knihu o tom, jak vychovávat šimpanze v lidských domácnostech. Postupně si všímala, že mezi člověkem a šimpanzem není rozdílu... liší se jen řečí... „ale pak jsem si říkala, proč by se on měl učit naši řeč? Nemohu já mluvit jeho řečí?“ Hmm, hmm, přikyvoval moderátor. Yeah.
Británie je v úpadku, říkal jsem si. Zkusil jsem si sám shrnout odpověď na tři základní otázky: Jak vznikla unie Skotska s Anglií? Proč se referendu nepodařilo zabránit? Jak argumentují obě strany?
Jak se Skotové dostali pod anglickou nadvládu?
Ačkoliv František Palacký napsal české dějiny dle vzoru skotského historika Williama Robertsona, osudy obou porobených národů se mnoho nepodobají. Britské impérium nebyl habsburský žalář. Nezapomínejme, že unie vznikla tím, že na anglický trůn usedla skotská královská dynastie, ne naopak. Na druhou stranu je pravda, že Karel I. se už Skotsku odcizil a jednou z příčin anglické revoluce byly neshody obou zemí ohledně náboženské reformy. Jak zdůrazňuje novější britská historiografie, Británie byla „složená monarchie“ a pokud budeme sledovat vývoj revolučních událostí podrobně, zjistíme, že v klíčových okamžicích sehrála zásadní úlohu rozhodnutí týkající se vzájemných vztahů všech Anglie, Skotska a Irska. Nakonec to byly neúspěchy v pokusech potlačit skotskou rebelii, co Karla I. donutilo svolat parlament.
Je pravda, že potom došlo i k vzájemným válečným střetnutím, což z česko-slovenských vztahů neznáme. Ve Skotsku vládli během revoluce náboženští fanatici, tzv. Lidé úmluvy, kteří se nejprve připojili na stranu parlamentu a přispěli k vítězství pokroku v bitvě u Marston Mooru. Avšak poté, co král padl do zajetí a parlament nechtěl plnit sliby dané náboženským fanatikům, Skotové mu pomohli utéci a začali bojovat na straně royalistů. Jenže v bitvě u Prestonu utrpěli zdrcující porážku a špatně dopadla i další válka, v níž už Skotové podporovali králova syna, nového krále Karla II. Myslím, že právě Cromwellovy drsné metody v této válce a následující vojenská vláda, zanechaly na anglo-skotských vztazích hluboké šrámy. Utrpěla i skotská válčená čest, i když skotští historikové nás ujišťují, že jejich zbraně prohráli jen proto, že se do vedení bitvy míchali nekompetentní kazatelé.
Pro vznik unie jsou ale mnohem důležitější události po Slavné revoluci r. 1688, kdy byl svržen tyran Jakub II. a nový král přijal seznam svobod garantovaných v Listině práv. Důležitý je totiž fakt, že stoupenci nového režimu se snažili získat loajalitu Skotska i pozitivní podporou skotské kultury a hospodářství. Skotové dostali široké možnosti podílet se na expanzi britského obchodu a podnikání v koloniích. Na skotských univerzitách byla provedená čistka, při které byli propuštěni jakobiti, tedy stoupenci Stuartovců, a současně s tím se uvolnila místa pro novou generaci mladých filozofů a vědců.
Reforma univerzit, která s tím souvisela, byla počátkem skotského osvícenství. Zatímco Oxford a Cambridge byly v té době ospalé provinční koleje zaměřené hlavně na vzdělání anglikánského kléru, Glasgow, Edinburgh a St. Andrews se staly líhní nové generace osvícenců, kteří dali základ moderní kultuře.
Specialitou skotských filozofů bylo nové pojetí ekonomie a k tomuto tématu by nedospěli, kdyby je k tomu nestimulovaly možnosti, které jim skýtalo britské impérium. Ekonomické teorie Adama Smithe, jimiž se chlubí předseda skotských nacionalistů, jsou výsledkem těchto debat. Diskuze o setrvání v unii, která vznikla zákonem z roku 1707, zase dala vzniknout klasické úvaze o občanské společnosti od Adama Fergusona. Do té doby se občanská společnost považovala za synonymum ke státu a kdyby Skotsko bylo samostatným státem, Ferguson by se asi této otázce nevěnoval. Konečně nezapomínejme, že David Hume se ve svém filozoficky pojatém dějepisectví zabýval Dějinami Anglie. A právě toto dílo skotského filozofa, jež získalo obdiv celé Evropy, líčí anglické dějiny jako pokrok svobody. Hume i Skotové unii přijali a nalezli v ní řadu dobrých věcí.
Na druhou stranu unie měla i stinné stránky. Anglický parlamentarismus se tehdy změnil v čirou korupci, kdy o výsledku voleb rozhodovaly tzv. shnilé bašty. Skotsko unií ztratilo vlastní parlament. Mělo sice své poslance ve Westminsteru, ale v systému korupce se volební hlasy ze Skotska staly jen zbožím, o kterém rozhodoval vévoda Newcastle. Systém korupce odstranil až reformní zákony z r. 1832 a 1867 a další změny, které přineslo 19. století.
Jak došlo k referendu?
Naskýtá se samozřejmě otázka, jak mohli Angličané i Skotové dopustit, že se nacionalistům podařilo postavit osud Velké Británie před soud jediného referenda. Copak tomu nešlo zabránit? Všichni se shodují, že za tím stojí Alex Salmond, předseda Skotské národní strany (SNP), který referendum sliboval při volbách v roce 2011. Pokud zvítězíme, bude referendum o nezávislosti, říkal voličům. Bohužel nacionalisté opravdu zvítězili a referendu nešlo zabránit.
Při tom teď není příliš, o co bojovat. Skotsko už má od r. 1999 znovu vlastní parlament a velkou míru nezávislosti ve vnitřní politice. Nacionalisté zemi vládnou několik let a mají úřad skotského premiéra. Pokud jsou lidé s něčím nepokojeni, mohou to zazlívat zrovna tak jim, jako „anglickým stranám“. Ale od kdy mají nacionalisté takový úspěch? Podíváme-li se dále do minulosti, zjistíme, že nacionalisté začali mít silnější podporu veřejnosti až od 70. let.
Nemohu se zbavit dojmu, že to částečně souvisí se vstupem do Evropského společenství r. 1973, protože evropská integrace jaksi objektivně obnovuje různé regionální identity. Je to určitý paradox a nelze si nevzpomenout, že britský premiér Cameron sám vyhrožoval, že uspořádá referendum o vystoupení Velké Británie z Evropské unie. Kdo s čím zachází, s tím také schází.
Jak argumentují?
Teprve od pondělka začala média horečnatě probírat referendum shora i zdola. Premiér měl zásadní projev k nerozhodnutým voličům, šlo o záchranu unie. Když jsem ho poslouchal, zmocnily se mě podobné pocity, jako když výše zmíněná intelektuálka hovořila o svém přání mluvit šimpanzí řečí. Premiér se místo věcných politických argumentů soustředil výhradně na slavnou minulost. Zanikla by prý země, která zahájila osvícenství, která porazila fašismus, která dala světu řadu významných vynálezů...
Nacionalisté stavějí na jednoduchém argumentu, že si Skotové konečně budou vládnout sami... To je přeci velká iluze. Lidé jim dávají hlas v domnění, že bude nastolena nějaká lepší demokracie, což jim SNP taky slibuje. Ale ani v odtrženém Skotsku si nebude vládnout každý občan sám za sebe zrovna tak nevznikne žádný zázračný způsob, jak zapojit jednoho každého Skota (a Skotku) do vlády. Žádná anarchie, ani přímá demokracie. Je to jen další příklad zmatečnosti slov, kdy je kolektivní „svoboda“ národa, zaměňována s individuální občanskou svobodou. Ale ono přeci může být obojí v rozporu. Nacionalistický režim může nastolit poměry, který jednotlivým lidem, svobodě a právu spíše uškodí. Nikdo se na příklad neptá, zda si Skotsko nedá novou psanou ústavu. Co do ní vládnoucí SNP zanese? Čekal bych, že Britové se na tyto otázky zaměří, ale zdá se, že země, která dala světu Johna Locka a Quentina Skinnera, nějak nedokáže aplikovat filozofii v praxi. Jak to, že tak vzdělaná země naletěla laciné nacionalistické rétorice?
Kuriózní je, že SNP se odvolává na příklad Československa, které se prý dokázalo rozvést „sametově“. Nemám z vývoje dobrý pocit. Obávám se, že v referendu zvítězí „yes“, protože zastánci unie zaspali. I když zvítězí „no“, po referendu bude vše jinak. Co bude následovat? Nejspíš porážka vládnoucích konzervativců v květnových volbách. Ale jak praví anglické přísloví: A fool deserves a fool‘s fate.
