Evropská demokracie je utopická. Jako každá revoluce skončí rozpadem

Na přednášku George Friedmana jsem šel se značnými pochybnostmi, ta jeho nedávno přeložená kniha Ohrožená Evropa mě sice už svým názvem zaujala, a mám ji v knihovně objednanou, ale jeho předchozí bestseler Sto příštích let, bych neotevřel ani za nic. Vždyť předpovídat byť jen na pár let dopředu je nesmysl, stačí aby do dnešních „nepochybných trendů” něco skrytého zasáhlo a všecko je jinak, a co teprve věštit na celé století. To je cvokárna. Poptávka po Sibyle však stále roste a snad i proto se dnes u nás různí hochštapleři skrývají za cizím slovem predikce. Příklad za všechny: už nejméně sedm let si ekonomové lámou hlavu, jak je možné, že ty triliony peněz tzv. kvantitativního uvolňování a navíc dnešní negativní úrokové sazby nezpůsobily globální inflaci? Možná přijde, ale kdy?

Jaké však překvapení! Friedman hlásal čistý realismus, přímo osvěžující, uprostřed našich veřejných debat, podvědomě autocenzurovaných politickou korektnosti, čili vládnoucí ideologii, nebo plných idealistických, fantastických bludů, že nelze před migranty zavřít hranice a kdyby to, nedej pámbu snad i nějak šlo, jistě by to ohrozilo evropské hodnoty otevřené společnosti a tolerance. Nemáme také kritizovat Unii, předně v žádné krizi není a i kdyby snad dočasně byla, jen by to nahrávalo Putinovi a ten by nás nakonec schlamstl.

Friedman průšvih jasně definoval: totální, systémové selhání Bruselu, jež uvrhlo eurozónu do neřešitelné krize a celou nejmladší i nejstarší generaci jižních států Evropy do trvalé bídy. Podobně oddaluje Unie pod německou taktovkou i krizi imigrační, za to má tu „drzost kritizovat Budapešť a Varšavu za hledání vlastního řešení”. Jižní eurozóna pod německým diktátem bude trpět tak dlouho, dokud se nevzbouří. K čemu vlastně je Unie, která nedokáže být unií?

A Putinem nestrašte, dodává geopolitik. Ruský „raison d’état”, se nám líbit nemusí, ale určující vliv na hraniční státy, kde bohužel Západ nemá z pragmatických důvodů co dělat, si držet bude. Vývoz lidských práv a demokracie tu naráží na svůj limit, Rusko by považovalo spojenectví Ukrajiny a NATO za vlastní ohrožení. A i když se americké zájmy poněkud posunuly od Atlantiku k Pacifiku a Evropa s výjimkou Polska se zatím nehodlá vyzbrojit, obranou linii i na hranici baltských států Američané hájit budou, není v jejich zájmu rozšíření ruského vlivu.

A Evropská unie? Místo skutečné solidární spolupráce, se zabývá fantazírováním integrace a místo míru a prosperity vytváří konflikty, které vedou k rozpadu a k potenciálnímu spojenectví Německa s Ruskem. Německý hegemon totiž není schopen navzdory své unijní rétorice být konstruktivní, to prostě voliči nedovolí.

Analytik zdůrazňuje podíl Američanů na projektu federalizace západní Evropy v padesátých letech, ale dost možná, i když dobře ví, že šlo tenkrát za studené války o nezbytí politické spolupráce, si neuvědomuje onen nepřekonatelný rozdíl mezi Spojenými státy, tím zvláštním dnes dokonce neetnickým, ryze politickým národem politického náboženství, a padesáti evropskými tisíciletými národy, které myšlenku evropeismu a nadvládu nadnárodní oligarchie přijmout nemohou a tudíž mýtický lid Evropy nikdy nevytvoří. Varovné analogie s americkou národní ekonomikou či dokonce s občanskou válkou jsou poněkud zavádějící – Evropané unii nevytvořili a nevytvoří a nikdo pro tuhle utopii umírat nehodlá. Lidé jsou ochotní obětovat život jen pro svůj národ. Unie bude pomalu odumírat, nevíme ale, jestli se, jak Friedman spekuluje, jednou spojí Německo s Ruskem.

Nad neschopností Evropanů spolupracovat, ani tam, kde je to ve společném zájmu, nemá smysl s autorem žasnout. Americká demokracie je celistvá, národní a pragmatická, ta evropská je jakobínská a utopická; politická elita ji vnucuje neochotným občanům. A jako každá revoluce skončí rozpadem.