‚Nechápu, proč Česko nezakročí proti ruským špionům‘

Mark Galeotti patří k mezi přední současné analytiky Ruska. Několik let učil na New York University, publikuje v anglosaských i ruských médiích. Teď se stěhuje do Prahy, bude spolupracovat s Ústavem mezinárodních vztahů. Chtěl jsem si trochu odpočinout od učení a víc psát, vysvětluje. A z Prahy je to blízko do Moskvy.

Říkáte, že Západ svým přeháněním a panikou Rusko jen posiluje. Není trochu paniky na místě?

Je jasné, že ruské chování je teď agresivnější. Ale je otázka, zda je to součást drsné a brutální diplomacie, anebo předzvěst vojenského útoku. Ani na okamžik si nemyslím, že má Putin nějaké územní ambice v Evropě. Myslím, že chce regulérní sféru vlivu, která zahrnuje například Ukrajinu. A za tím účelem je ochoten provádět velmi agresivní činy. Ale ne že by byl ochoten riskovat válku s NATO. Na to Rusko nemá. Naše debata v této chvíli zoufale postrádá nuance. Na jedné straně: Myslíte si, že Rusové jsou agresivní váleční štváči? Anebo si myslíte, že je všechno chyba NATO, které se nemělo rozšiřovat, a Západ nerozumí Putinovi? Jako obvykle je pravda někde uprostřed. Když se podívám na komentáře pod svými články – což je vždy chyba –, klidně tam najdu komentář: Kolik ti Kreml platí? A hned za ním: Proč tolik nenávidíš Rusy? – Protože nepatřím ani do jednoho z jejich táborů.

Kam v tomto spektru spadá Česká republika?

U vás se ta diskuse odehrává přímo ve vládních strukturách, protože prezident je na jedné straně spektra a vláda ne snad na druhé, ale je očividně vůči Moskvě mnohem skeptičtější. Na jedné straně si myslím, že by česká vláda mohla některé ruské aktivity jednoznačněji kritizovat. Konkrétně bych rád viděl, kdyby se Česká republika postavila ostřeji k vysoké úrovni ruské špionážní aktivity. Mluví se o tom otevřeně ve zprávách BIS, tak proč se s tím něco nedělá? Na druhé straně jsem rád, když tu zůstávají země, které mohou hrát roli mostů, takže nežijeme ještě úplně v nové studené válce. Malinko uvolněnější přístup k Rusku má něco do sebe.

Je zřejmé, že v několika posledních letech, řekněme ve druhém Putinově funkčním období, se ruské chování změnilo.

Určitě. Máme co do činění s jiným Putinem. Změnil se z řady důvodů, mimo jiné i kvůli chybné americké politice tzv. resetu. Když si Putin s Medveděvem prohodili role, Putin možná ještě v té době nebyl rozhodnutý, že se vrátí. Zkoušel Medveděva jako nástupce. A Amerika vsadila na to, že Medveděv je jiný, že představuje opravdovou alternativu k Putinovi. Což Medveděva podkopalo a Putina přesvědčilo, že je nezastupitelný. Ale taky většina autoritářských vůdců se postupem času odtrhává od reality. Je zaujat ideologickým projektem velkého Ruska za jakoukoli cenu, na němž většině obyčejných Rusů i příslušníků ruských elit tolik nezáleží. Silně vnímám, jak se Rusko mění. Ne že by se všichni stali liberálními demokraty. Ale určitě stojí o to, čemu říkají normální život. To není stalingradská generace. Chtějí být Evropany. Evropský život pro ně znamená moci si dát kávu na terase, mít iPhone a volkswagen a tak, ale taky že nemusíte pořád ukazovat doklady, že se nemusíte bát, kdo odposlouchává vaši komunikaci či jestli jste na sociálních sítích nesdíleli něco, co jste neměli.

Celý článek si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde