Ukrajina, impérium geopolitiky a impérium účetních

V Simferopolu se objevují jednotky rusky mluvících dobrovolníků v neoznačených ruských uniformách a obsazují letiště. Ruské vrtulníky v rozporu s ukrajinsko-ruskou dohodou přelétávají ukrajinské území. Na bleskovou návštěvu Krymu přijíždí Vladimir Žirinovskij a další aktivisté imperiálního Ruska. Ruská armáda notifikuje NATO s jednodenním předstihem o vojenském cvičení na ukrajinské hranici za účasti 150 tisíc vojáků. A sesazený ukrajinský prezident Janukovyč mluví – v ruštině – na tiskové konferenci v Rostově na Donu, kde jeho letadlo přistálo za doprovodu ruských stíhaček. Putin sám sice mlčí, ale ruská média a sociální sítě jsou plná rozhořčení nad ukrajinskými bandity a fašisty.

Experti se shodují, že to nevypadá na další Gruzii, tedy dobyvačnou válku, kterou Putin spustil při minulé olympiádě. Jenže v jistém smyslu to právě Gruzie II může být, a to i bez vojenské invaze. Po invazi si Rusko přisvojilo dva úseky gruzínského území, Jižní Osetii a Abcházii, uznalo jejich nezávislost a de facto je přičlenilo k Rusku. Západní svět to fakticky vzal na vědomí. Kritika Ruska před olympiádou začínala a končila starostí o postavení homosexuálů. Že se hry konají třicet kilometrů od okupovaného území, to nevzrušovalo vůbec nikoho (pro srovnání si na okamžik zkusme představit západní diskusi v případě, že by se olympiáda konala v Izraeli). S Krymem to za čtyři roky může být podobné.

Jako dokonalý kontrast k ruské vůli k imperiální moci působí dnešní článek ve Wall Street Journal o německém postoji k případné finanční pomoci Ukrajině. „Odmyslete si válečné bubny a studenoválečnickou rétoriku, a klidně by mohlo jít o Řecko roku 2010 nebo Kypr roku 2013,“ vystihuje to autor. Němci mluví o „kondicionalitě“, strukturálních reformách, deregulaci cen plynu, finanční spoluúčasti ukrajinských oligarchů. Podmínkou by byla spoluúčast MMF, vláda národní jednoty a dokonce finanční podíl Ruska.

Působí to jako studená sprcha, ale takové dnešní Německo a potažmo Evropská unie jsou. Lze si vzpomenout na nedávný projev prezidenta Gaucka na mnichovské bezpečnostní konferenci, v němž kritizoval Německo za neochotu se zahraničněpoliticky angažovat. Lze se podivovat kontrastu německých globálně uvažujících firem a provinciálně uvažujících politiků. Když se v roce 2010 Gauckův předchůdce v úřadě Horst Köhler neopatrně pokusil říci totéž přímočařejším, konkrétnějším způsobem – mluvil o zájmu německého exportu na ochraně obchodních cest – byl přinucen obratem rezignovat. Taková je realita. Z geopolitického hlediska je Ukrajina pod vnější tlakem, jemuž nečelí žádný protitlak.

Bude jen na Ukrajincích samotných, jestli dokážou ze své země něco udělat. Nám nezbývá než být vděčni, že srovnatelným tlakům vystaveni nejsme, protože si nelze dělat iluze o tom, jak by česká společnost obstála.