Spotřebitel Zeman, 'modla' Pavel Wonka
Tempo rozjezdu přiměřené počátku pracovního týdně navíc den před státním svátkem, konstelace, jež svádí k neobtěžování se prací. Na Ukrajině byly volby, v Praze se bude vyznamenávat. Asi tak.
Na titulních stranách fotky ukrajinského prezidenta Porošenka, jehož strana podle prvních odhadů zvítězila ve volbách na Ukrajině. Mladá fronta Dnes volí snímek v pracovním tmavém obleku, Právo v maskáčové bundě . Lidové noviny z Ukrajiny vybraly fotku chlapíka, který chtěl volit v kostýmu Dartha Vadera. Z místa pro ně referuje Petra Procházková. Na východě Ukrajiny, kde probíhaly boje mezi vládními jednotkami a separatisty, se nevolilo. „Došlo ale k několika osamoceným pokusům vyjádřit vlastní vůli třeba i v Doněcku, kde se každý den střílí. Čtyři voliči málem svou aktivitu zaplatili životem. Údajně nevěděli, že ve městě není otevřená žádná volební místnost, a vydali se tam, kde obyčejně volby probíhají – do místní školy číslo 14 v Petrovském obvodě. ‚U vchodu do školy stál muž, kterého jsme se zeptali, zda můžeme volit. Řekl, že uvidíme. Když odešel dovnitř, někdo po nás z budovy začal střílet,‘ tvrdí hlava rodiny, která málem snahu volit nepřežila.“
Zítra bude prezident na Hradě udělovat státní vyznamenání, předpokládá se, že sestava oceněných bude v něčem sporná, deníky připomínají podobné kontroverze z minulosti. Komentář v Hospodářských novinách na to téma publikoval Petr Honzejk, Miloše Zemana nejen v souvislosti s vyznamenáními označila za „prezidenta Spotřebitele“. „I průměrný trenér v okresním přeboru chápe, že nemůže sestavovat tým podle toho, s kým se mu dobře pije v hospodě. Miloš Zeman to ale dělá – výběrem hostí, výběrem vyznamenaných. Což je o to horší, že zatímco z okresního přeboru už nikam sestoupit nelze, Česko se stále kam potápět má. (...) Stát degeneruje na samoobsluhu, a vidíme to právě i na vztahu ke státnímu svátku. (...)Není to nic nového – v Česku je dlouhodobě většinovou normou jakási hrdá lhostejnost k vlastnímu státu. Postoj je to zdánlivě racionální, stojící v opozici vůči iracionální národní mytologii. Jenže skutečné racionality je v něm pramálo.“ Honzejk pro popis zdejších poměrů používá poslední dobou oblíbený termín „studená válka“. Otázka je, jak by – v řádu věcí jistě ne ten nejdůležitější rituál – vyznamenávání může ve „studeně válčící“ zemi probíhat. Jistě, to jak k věci přistupuje Miloš Zeman je do očí bijící – vycházím z toho, jak ceremonie probíhala loni, o letošní skladbě vyznamenaných není zatím stoprocentně ověřitelných zpráv. I kdyby ale na místě prezidenta byl člověk, který by se snažil vyznamenávat lidi jaksi nezpochybnitelné, měl by to hodně těžké. Třeba právě k kvůli rozšířené potřebě zpochybňovat, často dost laciným způsobem, klást na lidi, kteří jsou tím či oním způsobem dáváni za vzor, nesmyslně nereálné požadavky. Požadovat po hrdinech prakticky nedosažitelný stupeň dokonalosti, aby bylo snazší je odmítnout nebo s uklidněním konstatovat – nadělá se kolem nich, ale nijak mne nepřesáhli.
Tím se dostáváme k debatě o Pavlovi Wonkovi a filmu, který o něm natočila dokumentaristka Libuše Rudinská. Promítal se na festivalu v Jihlavě o projekci referuje Mladá fronta Dnes, reakce prý byly rozpačité. ‚„Nemůžu za to, že vznikl kult osobnosti, který teď možná padne,‘ bránila se autorka před diváky. (...) Jiný autor však souhlasil s autorčiným záměrem, který chtěla vyjádřit. ‚Film nebyl o Wonkovi. Důležitá je kolektivní hloupost. vytváříme si takové modly, pojmenováváme podle nich ulice, letiště. Je to zbytečné. Je to pro mě k zamyšlení ve chvíli, kdy ty věci musíme demontovat, protože se ukáže, že vše bylo úplně jinak. Proč takto hloupě postupujeme pořád dokola?‘, položil otázku divák.“ Otázka vskutku za všechny peníze. Ty dvě citace ale, myslím, vystihují stav ducha (nebo jak to říct), který je charakteristický pro lidi, již si zakládají na své schopnosti kriticky myslet, aniž by se třeba obtěžovali.... já nevím... kritickým myšlením. Předně. Libuše Rudinská ve více rozhovorech ve vztahu k Wonkovi použila termín „kult osobnosti“. Odhlédnu teď od toho, že přinejmenším pro některé generace je základní jednotkou kultu osobnosti Stalin. I tak ale. O jakém kultu osobnosti Pavla Wonky je tady řeč? Jak se ten kult projevuje? Nějak jsem si ho totiž nevšiml. Existuje skupina obyvatelstva, řekl bych, že nijak zvlášť velká, která má povědomí o tom, že PW žil, že byl nespravedlivě vězněn a zachoval se v té situaci statečně. Jeho památka se občas a nijak masově připomíná, asi je po něm někde pojmenovaná nějaká ulice – z hlavy to nevím. To zakládá kult? Podobně i ta divácká reakce. Jistě, je to možná nefér vrtat se v tom, co třeba někdo třeba řekl rozohněn debatou. Ale výmluvné je to hodně. To vymezení se vůči „kolektivní hlouposti“, jímž se člověk nad ten hloupý dav automaticky povznese. Nad ty modláře, kteří... a teď pozor... třeba po někom pojmenují ulici. V tom případě je ale práh pro vstup mezi modly skutečně hodně nízký. Soudě podle situace v okolí mého bydliště mezi bezmyšlenkovitě uctívané české modly patří podplukovník Sochor, František Křížek, chorvatský biskup Strossmajer, zakladatel husitské církve Farský a třeba taky jacísi pánové Heřman a Schnirch, o jejichž zásluhách, přiznávám, nemám tušení, ale jsou zřejmě předmětem kolektivního a hloupého uctívání. No nic.
V Právu udivující titulek „Nesvéprávnou usmrtilo auto, řidič ujel“. Proč editor za daných okolností považoval za nutné vypíchnout míru způsobilosti oběti k právním úkonům, pro mě zůstává tajemství, akutní potřebu přijít mu na kloub necítím.
Horoskop v příloze MFD ONA Dnes se se mnou nemaže. „V pondělí a úterý nesvádějte neúspěch na někoho z blízkých. Vše je vaše vina.“ Vida, tak on to nebyl Kalousek, ale já. Ty dva dny to snad vydržím.
