Julius Fučík. Práskač, nebo hrdina?

„V berlínské věznici Plötzensee upadla krásná hlava Fučíkova.“ Tuhle větu jsem jako pionýr asi dvanáctiletý pronášel ve školním recitačním pásmu, se kterým jsme několikrát vystoupili před publikem v několika malých městech u hranic. Byl konec 70. let a to pásmo byla tendenční, ideologií naprosto deformovaná propagandistická kašpařina o hrdinské roli komunistů za války a my děti v ní měly roli cvičených opic. Zároveň to bylo plné patosu a svým způsobem krásné (recitovaly se básně Halasovy, Seifertovy, Nezvalovy…), takže si aspoň zčásti dovedu představit recitační mánii, které propadla svazácká generace 50. let.

Normalizace byla slabý odvar, ale přece jen v ní komunistické panoptikum aspoň trochu ožilo – a kult Fučíka patřil v tomto cirkuse k těm několika číslům relativně atraktivním.

Ve skutečnosti hlava neupadla, ale byla zardoušena: v Plötzensee zničilo spojenecké bombardování trakt s gilotinou, takže se zabíjelo poněkud improvizovaně. Na háky se přivázala oprátka, kterou spoutaný odsouzenec dostal na krk, pak se pod ním podkopla stolička, a protože to nebyla pořádná šibenice, smrt nastala většinou udušením. Popravovalo se po osmi, během tří dnů (7. až 9. září 1943) přišlo na řadu 360 lidí, mezi nimi Julius Fučík. Mrtví viseli na háku dvacet minut, pak se sundali, doktor si poslechl, jestli ještě náhodou nebije srdce, a byl konec. V tom měl autor Reportáže pravdu, psal ji na oprátce, ke které celý jeho případ směřoval.

Vymítání Fučíka

Pocit, že nejen Fučíkův kult, ale i sám Fučík a jeho chování po zatčení a pak jeho literární odkaz, tedy Reportáž, je součástí jednoho velkého komunistického podvodu a lži, měl svou racionalitu. Nedůvěra pramenila z mnoha nesrovnalostí a také z prosakujících svědectví nebo „svědectví“, jež se objevila hned, jak jen to bylo trochu možné.

Na podzim 1967 vyšly první články v Mladém světě (autorky Miroslavy Filípkové), které se dožadovaly „pravdy“ o Fučíkovi: tento krotký požadavek byl pak jedním z velkých zločinů kontrarevoluce 1968. O dvacet jedna let později, 8. prosince 1989, se na shromáždění u Lennonovy (!) zdi u Kampy četlo „tajné svědectví“ Marie Zápotocké, zaznamenané v roce 1971 historikem Miroslavem Krylem, podle níž byl Fučík prominentní vězeň, spolupracoval s gestapem, identifikoval Jana Ziku, asistoval při mučení a tak dále, takže i Reportáž je od začátku do konce lež, jak se na tom Marie od první chvíle shodla s manželem Antonínem, který říkal, že to je dílo Václava Kopeckého, ale disciplinovaně držel linii. Tuto kuriózní scénu u Lennonovy zdi (jeden idol nahrazoval druhý) mi nyní připomenul historik Petr Koura, který se okupací a odbojem zabývá, a já si vzpomněl, že jsem na Kampě tehdy byl a spornou výpověď prezidentovy choti vnímal jako součást svátku osvobození od „lží a nenávisti“.

Na Reportáži něco zásadně nehrálo. Už v 60. letech sepsal Václav Černý ve svých Pamětech z doby okupace, které samozřejmě nemohly vyjít, fundované pochybnosti. Napsal, že pokud je Reportáž pravá a pokud opravdu vznikla na Pankráci, pak se „tam musel odehrát zázrak“. Ještě předtím, už v roce 1953, vznesl o Fučíkově osobnosti velké otazníky (dobře ho znal) z amerického exilu Egon Hostovský a poprvé pojmenoval fučíkovský kult jako svého druhu pseudonáboženství. Ferdinand Peroutka, který byl na Pankráci vězněn skoro rok, pak v roce 1960 napsal, že snad tam mohl být v rychlosti „napsán několikařádkový dopis tuhou, která bývala skrývána ve škvíře v podlaze, ale ne tak velká a stylisticky vybroušená kniha. Z desetitisíců vězňů, kteří prošli pankráckými vězeními, ani jediný nepřipouští, že to bylo možno.“

A byli tu další oponenti, tentokrát jaksi z vnitřních kruhů, tedy z levicového prostředí.

Celý text Jiřího Peňáse čtěte na EchoPrime nebo v aktuálním vydání Týdeníku Echo.