První český spor o hidžáb: máme tři možnosti

Zdá se, že budeme mít první spor o nošení muslimského šátku. Somálská azylantka jménem Nasra, která v září roku 2013 zanechala studia na Střední zdravotní škole v Praze 10, nyní, v dubnu 2015, usoudila, že byla poškozena její práva, a požaduje omluvu a odškodné.

Dodavatelem právnické munice nepochybně bude zpráva veřejné ochránkyně práv, která se do věci v prosinci 2013 vložila. Somálská studentka si nejprve stěžovala na pražskou školní inspekci, když ta dospěla k názoru, že škola postupovala v zásadě správně, stěžovala si výš, opět neúspěšně. Tak se obrátila v listopadu na ombudsmanku. Ta v září následujícího roku dospěla k závěru, že někdejší studentka byla diskriminována.

Už z tohoto časového sledu je zřejmé, že o poškození azylantky tu nejde. Jde tu o soudní spor, který má posloužit jako ledoborec pro rozšíření dosahu antidiskriminačního aktivismu ve společnosti.

Zrekapitulujme, co je z veřejných zdrojů známo:

Dvě muslimské azylantky se v červenci 2013 dostavily do školy a s ředitelkou paní Ivankou Kohoutkovou se dohodly na tom, že na ní začnou studovat. Jedna schůzka se odehrála za přítomnosti pracovnice humanitární organizace, kterou si dívky přivedly s sebou, druhá bez ní. Ředitelka „jako svědka tohoto jednání uvedla sekretářku školy Z. K.,“ uvádí se ve zprávě ombudsmanky – to na ukázku toho, jakou příchuť celé šetření má. Každý ředitel si z něj musí vyvodit poučení: s muslimy jednat za přítomnosti svědků a o všem činit bezprostředně zápisy, nejlépe za přítomnost notáře. Na této druhé schůzce dívky buď neměly, anebo měly hidžáby na hlavách – podle toho, komu věříte. Přišla řeč na to, že školní řád zakazuje nošení pokrývek hlavy. Podle ředitelky se dívky vyjádřily v tom smyslu, že při teoretické výuce jim stačí nosit šátek na ramenou nebo ho jen mít někde na těle, při praktické výuce šátek nosit nebudou. V září se pak první den studia dívky dostavily do školy a jedna z nich, pokud budete věřit ředitelce, přišla v rozhodnutá ve škole nestudovat. Zde existuje spor v tom, co se přesně stalo. Není jasné, kde přesně vzala stěžovatelka formulář o zanechání studia, který podepsala dne 2. září. Ombudsmanka z toho usuzuje, že ho ředitelka předložila stěžovatelce a lhala o tom. Druhá studentka, Afghánka, chvíli studovala, školní řád respektovala, ale 7. listopadu najednou písemně oznámila, že končí studium kvůli náboženské diskriminaci.

Popis sporných detailů ale z hlediska šetření ombudsmanky představuje nanejvýš podpůrnou atmosféru. Pro její závěr je rozhodující, že, jestliže žádný český zákon neupravuje specificky nošení pokrývky hlavy či náboženských symbolů ve škole, je zákaz nošení muslimského šátku porušením práv vyplývajících z Listiny základních práv a svobod, z mezinárodních úmluv a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

Stěžovatelka, která u nás dostala azyl v roce 2011, neboť jí doma v Somálsku hrozilo nebezpečí smrti, se mezitím zřejmě stala na náboženská práva expertkou – podle ombudsmanky „namítá, že ustanovení mělo nepřímo diskriminační dopad a bylo způsobilé významně zasáhnout do svobody náboženského vyznání některých skupin, např. muslimek nosících pokrývku hlavy, židů s jarmulkou či sikhů s turbanem.“ Je zajímavé, jaký ekumenický zájem o náboženskou svobodu si stěžovatelka za dva roky u nás stihla osvojit. Je zde ovšem i možnost, že jí ho do úst vložili právníci – ti, kteří se jejím jménem na úřad Veřejného ochránce práv obrátili. Ideální stav by zřejmě podle ochránkyně měl vypadat tak jak na základní škole, kde absolvovala kurz pro získání základního vzdělání. „Ředitel Základní školy M. potvrdil, že stěžovatelka navštěvovala školu v muslimském šátku a doplnil, že se neúčastnila hodin tělesné výchovy. Škola jí umožnila alternativní řešení v podobě prezentace dějin olympijského hnutí, náhledu na cvičení dívek a podobně.“ To s Listinou a mezinárodními závazky v rozporu není. A se zdravým rozumem?

Somálsko je už léta zoufalá díra, odkud se snaží dostat, kdo může. I Ayaan Hirsi Aliové tam, tak jako naší azylantce, hrozil nucený sňatek. Využila ho k tomu, že se odtamtud dostala do Holandska, kde se jí otevřel svět západní civilizace, za což byla nesmírně vděčná. Tato somálská muslimka se integrovala do holandské společnosti tak dobře, že jí to tamní vymahači nošení hidžábů nemohli odpustit. S využitím absolutního práva veta – práva atentátníkova – ji odtamtud s pomocí přisluhujících holandských zbabělců vyhnali. Tento soudní spor směřuje k tomu, aby se právní podhoubí pro vymahače nošení hidžábů začalo budovat u nás. Je to pokus zapojit nás mezi země, kde rozrůstání antidiskriminační legislativy, judikatury a aktivismu jde ruku v ruce s čím dál tím horšími vztahy mezi náboženskými a etnickými skupinami – skoro jako by ty dva trendy spolu nějak souvisely.

Máme na této cestě různé možnosti. Buď se vydat cestou institucionalizace náboženských výjimek z tělocviku, nebo ten byrokratický mustr obrátit na ruby a naopak po vzoru Francie legislativně zakotvit kontroverzní totální laicizaci veřejného prostoru včetně škol. Anebo citlivě vysvětlit lidem, kteří sem přišli pořádat o útočiště před pronásledováním, že, chtějí-li si vynucovat změnu zdejších společenských zvyklostí, pak by možná měli hledat útočiště v nějaké jiné, kulturně bližší zemi. Anebo ty azyl neposkytují?