Na misi si beru neplacené volno, pak nosím hidžáb, říká česká sestra z Jemenu
ČESKÁ ZDRAVOTNÍ SESTRA V JEMENU
NOVÉ
Mezi jejími pacienty v Jemenu byli lidé se skalpovanou hlavou nebo vyvrženými střevy. Přesto se jí v zemi, kterou sužuje ozbrojený konflikt, líbilo z profesního hlediska více než v Tanzanii, kde pracovala s podvyživenými dětmi. „Lidé v Jemenu mají totiž ohromný smysl pro humor a to mi pomáhalo,“ vysvětluje zdravotní sestra Lékařů bez hranic Martina Jurigová, která o práci pro humanitární organizaci snila už od dětství.
„Na misi nikdy nevíte, co vás potká, co bude za pět minut, nebo za hodinu. Ale tohle mám na práci pro Lékaře bez hranic ráda,“ odpovídá zdravotní sestra Martina na otázku, jak vypadá její typický den. „Typický den je typický v tom, že je úplně atypický.“
Martina se nedávno vrátila z Jemenu, kde probíhají boje mezi šíitskými povstalci a vládními vojsky a kde si konflikt za poslední dva roky vyžádal více než šest tisíc obětí. Když ale popisuje svoji práci, usmívá se. „V Jemenu mi byli lidé kulturně bližší. Hodně jsem si s nimi rozuměla,“ říká.
S hidžábem a bez alkoholu
Jemen byl Martině blízký také z profesního hlediska. „Když jsme v Tanzanii otevřeli program podvýživy, bylo to pro mě hodně těžké, protože s dětmi nemám zkušenosti,“ vysvětluje Martina, jejíž obory jsou traumatologie a intenzivní péče. V tomhle směru jí Jemen vyhovoval více. „Bylo to stresující s ohledem na ten ozbrojený konflikt, ale byla to traumatologicko-intenzivní péče, se kterou mám větší zkušenosti, takže jsem měla co nabídnout,“ dodává.
Pobyt v arabské zemi přitom vyžaduje pro Středoevropana řadu osobních ústupků. „Vždycky, když někam přijedeme, respektujeme kulturní pravidla té země. Takže já jsem musela chodit zahalená,“ říká Martina. „Ale nedělalo mi to problémy. Přijde mi normální, že když jsem v nějaké arabské zemi, že musím nosit hidžáb,“ dodává.
V Jemenu existoval také přísný zákaz pití alkoholu, alkohol tam totiž není ani dostupný. „V Tanzanii jsme měli vždycky alespoň nějaké pivo, teplé. Ale stejně si dáte dvě piva a jste tak unaven, že jdete spát,“ popisuje Martina.
Pracovní doba je totiž na řadě misí mnohem delší, než na jakou jsme zvyklí v Česku. U takzvaných emergency misí, kdy se začíná od nuly, se pracuje klidně čtrnáct hodin denně, sedm dní v týdnu. Volno má člověk třeba až po šesti týdnech. V Jemenu už byla pracovní doba klidnější.
Volný čas, který pracovníci mají, tak většinou využívají k odpočinku a na nějaké společenské aktivity není moc prostoru. Čas od času se ale i pracovníci věnují jiným aktivitám, než je zdravotní péče a věci s ní spojené. Třeba Martina si z Jemenu přivezla ruce potetované hennou. „Všechny pracovnice se teď z Jemenu vrací s hennou,“ vysvětluje Martina.
Na věku nezáleží
„Lidé mi často říkají, jak je super, že se obětuji. Ale ono to není jenom o nějakém altruistickém sebeobětování, ono vám to taky hodně dává,“ říká Martina, podle které ji práce na misích naplňuje, baví, rozvíjí, a to jak odborně, tak lidsky. Komunita, ve které tam pracovníci Lékařů bez hranic pracují, totiž nahrazuje rodinu i přátele.
„Pro mě je vždycky přednější, než do jaké země jedu, jak tam funguje tým. Protože ti lidé vám nahrazují domov,“ říká Martina. Její rodina ji v jejím rozhodnutí vyjet na misi podporuje, Martina o tom totiž snila od dětství. „Vědí, že mě to dělá šťastnou, a taky, že je to potřebná práce.“
„Hodně lidí si myslí, že Lékaři bez hranic jsou jen pro mladé lidi, kteří se vyblbnou a pak založí rodinu. Ale já jsem pracovala s lidmi, kteří mají permanentní smlouvu, jezdí z mise na misi a je jim třeba přes šedesát,“ říká Martina. Takoví lidé mají navíc velké zkušenosti a pracovat s nimi je velmi obohacující.
Martina se setkala také s porodní asistentkou, která na první misi vyrazila až v 65 letech. Na některé dlouhodobější projekty navíc jezdí i rodiny s dětmi. „Poznala jsem lidi, kteří se seznámili na misi, vzali se a teď jezdí společně. Děti chodí do tamních škol,“ dodává Martina, podle které je sice práce často náročná, na věku u ní ale nezáleží.
„Já si třeba neumím představit, že pracuji třeba na oddělení ARO v šedesáti letech. Na to už fyzicky asi mít nebudu. Ale s Lékaři bez hranic si to představit dovedu,“ dodává. Martina pracuje na stálo na Klinice anesteziologie a resuscitace ve FN Královské Vinohrady. Aby mohla s Lékaři bez hranic vyjíždět na mise, bere si každý rok neplacené volno.
