Zemřela Květa Fialová, herečka s šarmem a uhrančivýma očima

Po dlouhé nemoci v úterý ráno zemřela herečka Květa Fialová. Bylo jí 88 let. Fialová trpěla Alzheimerovou chorobou a měla také problémy se srdcem.

Herečka Květa Fialová měla kromě Alzheimerovy nemoci, s níž bojoval i její zesnulý manžel Pavel Háša, také vážné problémy se srdcem, dříve ji postihla srdeční mrtvice. Před několika dny byla převezena z průhonického Alzheimer centra, kde byla poslední tři roky, do jedné z pražských nemocnic.

Fialová má za sebou bohatou uměleckou dráhu na divadelních jevištích i před filmovou a televizní kamerou. Svou kariéru spojila s Městskými divadly pražskými, do angažmá ji přijal Jan Werich v Divadle ABC už v roce 1958. Od té doby tu ztvárnila bezpočet rolí, v posledních letech jako stálý host.

Divákům se zapsala do paměti i rolemi ve filmech Limonádový Joe, Fantom Morrisvillu, Adéla ještě nevečeřela, Partie krásného dragouna či v seriálu Hříšní lidé města pražského.

Po Janu Třískovi dnes odešla na věčnost i Květa Fialová. Soustrast a dík těmto velkým hereckým osobnostem za jejich přínos české kultuře.

— Daniel Herman (@DanielDherman) 26. září 2017

Okouzlující a usměvavá herečka byla známá svým pozitivním přístupem k životu. Publikum obdivovalo její šarm a jemný smysl pro ironii především v rolích komediálního a konverzačního charakteru. V posledních letech však bojovala s následky srdeční mrtvice i s Alzheimerovou chorobou.

Fialová s vtipem vzpomínala na chvíli, kdy ji Werich angažoval na svou scénu. „Když jsem byla v jeho divadle jako divák, zašla jsem za ním, zda nepotřebuje herečku, a on mě odbyl, abych přišla druhý den. Přišla jsem podruhé a na jevišti potkala svého spolužáka Lubina Kostelku. Werich po mně chtěl, abych udělala dědečka, a po něm, aby udělal babičku. Vzniklo asi něco příšerného, ale Werich mi tehdy řekl nejkrásnější větu: Už vás potřebuji od včera,“ řekla před lety herečka.

Květa Fialová se narodila v roce 1929 ve slovenských Veľkých Dravcích. Její rodina byla v roce 1938 vyhnána do České republiky. Bydlela ve Žďáru u Police nad Metují, později do Borohrádku.

Fialová na jevišti vystupovala do vysokého věku – ještě v roce 2014 bylo v Rokoku po pětileté pauze obnoveno představení Fialové Květy štěstí, které s ní k jejím osmdesátinám připravili režisér Petr Svojtka s dramaturgem Jiřím Janků. Herečka v něm čas od času divadelní formou rekapitulovala svůj život, jež jí poskytl nejen slávu, ale i řadu traumatických zážitků, s nimiž se musela vypořádat.

„Život si představuji jako vlnu na moři, na kterou si lehnu a jen tak se nechávám unášet,“ tvrdila Fialová, která byla proslulá pozitivním přístupem k životu a držela se hesla: ať jsou všichni lidé šťastni! Někoho svými, někdy hodně svéráznými, názory překvapovala, ale mnohým dodávala energii. Smrti se nebála a vrásky a šediny si pochvalovala. „Na kosmetiku nechodím...o plastice bych přemýšlela, jen kdybych měla na obličeji nějakou hrůzu a děsila bych lidi,“ napsala Fialová v autobiografické knize s podtitulem „..čím hůře, tím lépe..“ Ač křtěná evangelička, měla tato milovnice zvířat, rostlin, cestování i čarodějnic svou víru, ovlivněnou buddhismem, který vyznávala její maminka.

K velkým láskám Fialové patřilo cestování, hlavně země orientální. Z cest si vozila nejrůznější amulety, které pak nosila ve větším množství při sobě. Také její byt byl plný talismanů, knih, obrazů a čarodějnic, které sbírala od dětství a na nichž obdivovala jejich svobodu. „Je strašné, když ženská řekne, já se celý život obětovala… Proto se mi líbí čarodějnice, ta svoboda – sednout na koště a letět jako orel,“ říkala.

S Hášou, s nímž měla dceru Zuzanu, prožila Fialová 50 let šťastného manželství (Háša zemřel v roce 2009). Vzájemně se totiž „nerušili“, jak říkala Fialová, a „nedělali si z lásky pouta“, jak doporučoval její celoživotní guru, libanonský spisovatel Chalíl Džibrán. Nicméně vztah Fialové k mužům byl vždy svérázný – „jde o jiný živočišný druh, nebo spíše poddruh“, zároveň ale tvrdila: „Muži mohou být jako jednotlivci úžasní, ale jak se jich sejde pět pohromadě, je to katastrofa.“

Čtěte také: Jan Tříska a odcházející „šestatřicátníci“