Průvodce YouTube pro fanoušky Davida Bowieho

Pro ty, kdo si myslí, že Bowie by byl udělal nejlíp, kdyby odložil všechny rtěnky a persony a jen hrál rock‘n‘roll, je možná nejlepší hned jeho první nahrávka:

Ale Bowie se touto cestou nevydal, natáčel písničky, ve kterých se sice dají vystopovat jeho pozdější témata, ale dnes znějí dost podivně. Londýnské swinging sixties nebyl jen rock a blues. Ta jedna skladba, která z Bowieho učednických dob přežila, ovšem snadno vyváží ty ostatní – Bowie ji zpíval na koncertech až do konce kariéry a cover verze, kterou natočil v roce 2013 kanadský astronaut na palubě Mezinárodní kosmické stanice, má více zhlédnutí než jakékoli Bowieho video.

Ještě než se naplno prosadil, zkusil to Bowie ještě jednou z tvrdým rockem. Na albu The Man Who Sold The World je ho plno a není vůbec špatný, jen zní příliš jako Hendrix nebo Yardbirds a málo jako Bowie. Ta odvážná baskytara, to se poprvé objevuje na Bowieho albu Tony Visconti. Produkoval pak některá Bowieho nejlepší alba – i to poslední.

A titulní skladba je opět z těch, které jsou slavnější jako cover než jako originál.

„Ten pravý“ Bowie se počítá od alba Hunky Dory z roku 1971, ten originální a jedinečný od alba The Rise and Fall of Ziggy Stardust and The Spiders from Mars. Bowie objevil, jak být hvězdou. Nosil extravagantní kostýmy, jeho rozostřena sexuální persona a střídání panovačného, suverénního tónu s empatií bralo za srdce zmatené teenagery jakéhokoli věku. Nejčastěji se říká, že Ziggym začal glam rock, ale k té hudbě se klidně mohou hlásit i punkeři. Na videu, jež pochází z posledního koncertu, který Bowie v personě Ziggyho odehrál, si můžete vychutnat kostým od japonského návrháře Johjiho Yamamota.

I písničky ze Ziggyho Stardusta hrál Bowie dál a dál. Porovnejte Moonage Daydream ze zmíněného koncertu z roku 1973 …

...a z Rockpalastu v roce 1996. Kolem třetí minuty dělá Bowie fintičku s prsty kolem očí, kterou si oblíbil od té doby co ji použil na videu k China Girl. Není tak jednoduché to udělat, jak se na první pohled zdá – je to dobré cvičení na motorickou koordinaci.

Poslední deskou, kterou Bowie s muzikanty z éry Ziggyho natočil, byly Pin Ups, album cover verzí z Londýna Bowieho mládí. Je to ta Bowieho poloha, která lidem mimo jeho skalní fanouškovský okruh přijde, řekněme, divná. Muzikálová stylizace A „campy“ styl (Termín vzniklý v americké gay subkultuře) není to, jak by většina lidí chtěla slyšet třeba Yardbirds. Ale pár písniček, třeba Can‘t Explain od The Who, má šmrnc.

Abychom nezapomněli, pilný Bowie se tehdy začal uplatňovat jako producent. Zalichotilo mu, když měl v roce 1972 produkovat nové album Lou Reeda z Velvet Underground. Vznikl z toho legendární Transformer. Tady si v roce 2001 Lou Reed pochvaluje, jak Bowie úžasně nazpíval Bowie doprovodné vokály na Satellite of Love:

Bowie odjel do Ameriky a jeho následující alba byla sice ve své době úspěšná, ale dnes jsou spíš podceňovaná. Podle mě neprávem. Ty, kteří od něj očekávali avantgardu, Bowie ovšem na čas zklamal. V Americe ho chytl soul. Na živém albu David Live at the Philadelphia Tower taky poprvé nazpíval píseň All The Young Dudes, kterou původně přenechal někomu jinému. Z této verze by člověk nepoznal, že to byla původně rocková věc:

Z verze, kterou zazpíval na svém koncertě k padesátým narozeninám s Billym Corganem ze Smashing Pumpkins, už ano:

Snad nejvíce neprávem si přehlížení zaslouží album Station to Station. Titulní skladbu později předvedl Bowie na pódiu pro natáčení filmu My děti ze stanice Zoo.

A to už jsme v Berlíně, tedy Západním. Bowie tam odjel v roce 1976. Seznámil se tehdy s avantgardistou Brianem Enem, kytaristou Robertem Frippem a bydlel s ním Iggy Pop. Vznikly z toho nejlepší desky jeho kariéry. První, Low, už spadá do éry hudebních televizí, kdy zpěváci začali jako samozřejmost natáčet hudební videa. Bowie si vybral skladbu Be My Wife:

Ale v éře YouTube vyrábějí amatéři k písním z Low videa dodnes:

Z bezprostředně následujíc desky Heroes Bowie natočil na video titulní skladbu.

A z třetího alba berlínského období, Lodger, pochází asi nejlepší Bowieho původní video vůbec. Zahrál si v něm všechny role.

Kromě toho se taky říká, že v Berlíně vznikla dvě nejlepší Bowieho alba, která nevyšla pod jeho jménem. Myslí se tím alba Iggyho Popa Idiot a Lust for Life, která Bowie produkoval a napsal k nim většinu hudby. Jsou snad ještě vlivnější než samotný Bowie, takový Marylin Manson by jim měl platit tantiémy. Tady je bootleg z turné Iggyho Popa, na kterém ho Bowie doprovázel na klávesy.

V roce 1979 Bowie taky rozvrátil natáčení alba Iggyho Popa Soldier – nejdříve vyštval starého Popova kamaráda, kytaristu Jamese Williamsona, pak dostal pěstí od kytaristy Stevea Newa (díky čemuž je prý na albu málo sólové kytary). Zůstala nám ale z toho přinejmenším hezká písnička Play It Safe, na níž je ve sboru slyšet David Bowie spolu se členy kapely Simple Minds.

Následovalo album Scary Monsters. Na video ke skladbě Fashion je zajímavé, jak je v něm zachycena móda 80. let. Až se s odstupem let při pohledu na oblečení a účesy zdá, že rozdíl mezi Východem a Západem byl menší, než si našinec pamatuje. Ovšem kromě Bowieho, ten je jako vždy nadčasový jak Dorian Gray. A jako kytara Roberta Frippa.

Následující léta jsou pro pravověrného Bowieho fanouška problematická. Točil taneční, komerční alba, z nichž některá byla i komerčně úspěšná. Ale pro toho, kdo se na jeho nejúspěšnější album Let‘s Dance dívá zkrs prsty, mám překvapení. V této scéně z filmu Mauvais Sang francouzského režiséra Leose Caraxe uslyšíte v Modern Love najednou něco, co jste v ní nikdy neslyšeli.

Na Let‘s Dance spolupracoval s Bowiem třeba kytarista Nile Rodgers, který si podobně úspěšné hostování zopakoval nedávno s Daft Punk. Ale taky na ní hrál vynikajíc bluesový kytarista Stevie Ray Vaughan. Jejich spolupráce mi popravdě řečeno nikdy nedávala moc smysl. Ale zachovala se nahrávka zkoušek na následující turné Serious Moonlight, na které Vaughan nakonec nejel. Pro starší skladbu Jean Genie byl Vaughan přesně ten pravý, jak můžete slyšet po 2:20.

Počínaje albem Outside z roku 1996 se Bowie opět našel. Našel opět cestu i k Brianu Enovi a začal druhý vrchol jeho kariéry. To už jsme v době, kdy digitální technologie a internet pokročily natolik, že máme z jeho tehdejších turné bezpočet nahrávek. V roce 1995 část turné (bohužel ne tu, jež vedla do Prahy) Bowie absolvoval s Nine Inch Nails. Tady zpívá s Trentem Reznorem jeho hit Hurt.

Takhle hrála jeho tehdejší kapela skladby I‘m Deranged (použil ji David Lynch v závěrečné titulkové sekvenci svého filmu Lost Highway) a Joe The Lion z Heroes. Jeho tehdejší kytarista Reeves Gabrels sice nebyl Robert Fripp, ale hrál zajímavě.

A takhle vypadalo turné po následující, podobně výtečné desce Earthling:

Bowie už v padesáti nepotřeboval kostýmy, stylizaci ani pózy. Docela prostě si vystupování užíval. Písničku, kterou původně napsal pro kamaráda Iggyho – Lust for Life, čili Žízeň po životě, si osvojil úplně přirozeně.

Po dobrém albu Reality v roce 2003 se vydal na turné, jež mělo být jeho poslední – právě pražský koncert, předčasně ukončený zdravotní příhodou, byl poslední. Bowie ale dál natáčel alba, která nebyla k zahození. Jedním z radostných zjevů první dekády jednadvacátého století byla kapela LCD Soundsystem. Její album This Is Happening je vlastně jedna dlouhá pocta Velvet Underground, Bowiemu a kapele Talking Heads – jedna každá skladba se dá poslouchat téměř jako perzifláž skladeb někoho z nich. Frontman LCD James Murphy v roce 2013 zremixoval skladbu Love Is Lost z nového Bowieho alba The Next Day a posunul ji někam, kam se Bowie nikdy nevydal – do raného stylu minimalisty Stevea Reicha. A funguje to.

A na vynikající videa z posledního alba, Blackstar a Lazarus, jste se už asi podívali.