1989-2014: Jenom konzum nestačí

Zřejmě to bylo čtvrtstoletí zklamaných nadějí. Očekávání vkládaná do demokratického systému se nenaplnila u víc než poloviny lidí, pouze u třetiny byla naplněna nebo překročena. Zjištění společnosti Median na zakázku České televize se může interpretovat různým způsobem, ovšem vzhledem k tomu, že bylo publikováno den před pětadvacátým výročím listopadu 1989, je výklad jasný. V uplynulých letech nám to nešlo, jak jsme chtěli, zažili jsme další historický neúspěch.

Průzkum Medianu tak vzbuzuje řadu otázek, asi nejdůležitější z nich zní, co jsme vlastně v listopadu 1989 čekali. Ve všech proslovech k výročí se zmiňuje, že v první řadě šlo o svobodu, také prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman se prezentují jako bojovníci svobody, kterým bychom měli být vděční. Jenže i z průzkumu Medianu je jasné, že většině lidí v první řadě o svobodu nešlo. Proč by litovali zklamaných nadějí právě dnes, kdy svobodu opravdu nikdo neomezuje.

Boj za svobodu v roce 1989 byl dílem úzké elity, která se dnes pejorativně nazývá „intelektuálové“ a „pražské kavárna“, i když se tím nemyslí návštěvníci kaváren právě v Praze. Nejméně stejně důležité bylo, že se proti socialistickému režimu postavila ještě jiná elita, na kterou upozornil brněnský sociolog Ivo Možný v knize „Proč tak snadno“. Byli to prominenti režimu především z vedení státních podniků, kteří využívali významnou ekonomickou moc, trpěli však tím, že jim může být odebrána rozhodnutím strany. Listopadový převrat a rychlá privatizace jim umožnily získat podniky přímo do svého vlastnictví. Část této elity se prosadila i na pomezí politiky a ekonomiky, v tomto případě šlo zvláště o osoby z oborů, kde šlo svobodně, byť na černo podnikat i za socialismu, tedy o veksláky a pracovníky restaurací, kterým se později začalo říkat „kmotři“.

Většina lidí však zřejmě podpořila revoluci roku 1989 z touhy po západním spotřebním zboží. Autobusové zájezdy fascinovaných Čechů do německého a rakouského pohraničí byly větším fenoménem prvních měsíců po pádu komunistického režimu než svobodné volby.

Z přehledu motivací revolucionářů z doby před pětadvaceti lety není na první pohled jasné, kdo by z nich měl být nespokojen, protože se každému jeho přání splnilo. Intelektuálové se těší svobodě, bývalí komunističtí ředitelé se stali nezávislými podnikateli a významně zbohatli, západní zboží je k dostání na pultech také v Česku.

Autoři románů však dobře vědí, že splněné přání je tím nehorším, co může člověka potkat. Klasický je příběh krále Midase, kterému se splnilo přání, aby se ve zlato změnilo všechno, čeho se dotkne a který pak málem zahynul hladem a žízní. Také zdejší příznivci západního stylu konzumu si zřejmě uvědomili něco podobného. V jejich zklamání z vývoje posledního čtvrtstoletí se skrývá povzdech: „Takhle jsme si to nepředstavovali.“

Ve společnosti se zvětšily majetkové rozdíly a tím nepochybně trpí ti, kdo mají příjmy spíše nižší. Navíc se životní úroveň Čechů pořád tolik liší od sousedních Rakušanů i Němců, v posledních deseti letech se navíc zdejší úroveň přestala té západní přibližovat. Zřejmě definitivně to loni potvrdil guvernér České národní banky Miroslav Singer svou devalvací koruny, a tím si nadělal spoustu nepřátel především mezi pravidelnými českými zákazníky německých supermarketů Aldi a rakouské obchodní sítě Hofer.

Důležitější však je, že z pohledu konzumu se současná situace nějak příliš podobá bezvýchodnému období těsně před pádem komunismu. Socialistické režimy osmdesátých let minulého století mlely ekonomicky z posledního, což mělo obvyklý důsledek, že manažeři státních podniků se více starali o svůj vlastní prospěch nebo klientské vazby a v zásadě jim bylo jedno, jestli jejich firma vytváří přidanou hodnotu. Při všeobecném nedostatku se stát musel stále víc soustředit na to, aby se nějaké příjmy i konzumní zboží pokud možno dostaly na každého.

V současném období ekonomických krizí to není o mnoho jiné, i když tyto potíže pro změnu postihly kapitalistické státy západní Evropy. Největší mzdy a největší zlaté padáky si přidělují ředitelé nejvíc ztrátových firem, mzdy běžných pracovníků se v nejlepším případě drží na dosavadní úrovni a přerozdělování národního bohatství je o mnoho důležitějším politickým tématem než jeho vytváření. Češi to mohou chápat jako jistý druh historické nespravedlnosti. Jen se revolucí vymanili z jedné dlouhodobé ekonomické krize, už je postihla další.

Z pohledu těch nejchudších Čechů zvyklých na stálou sociální asistenci je přitom soudobý stát mnohem méně spravedlivý, než byl v dobách komunismu. Dnes je opravdu možné ze sociálního systému vypadnout a nemít prostě vůbec žádný příjem, nebo na úrovni životního minima okolo tří tisíc korun měsíčně. A to si ještě minulá vládní garnitura vzala vzor z německé reformy Hartz-IV, která podmínila sociální dávky tím, že jejich příjemci projeví určité úsilí najít práci.

Naděje na západní úroveň konzumu se splnila, končí však u těch nejlacinějších supermarketů těsně za hranicemi Česka, přitom se jistota existence běžného člověka zhoršila. Vyhlídky na další zlepšení životní úrovně, jaké Češi zažili v letech 2004-2007, nejsou k dispozici a vzhledem k trvalým problémům Evropy jen tak brzy nebudou.

Vývoj v Česku po listopadu 1989 je dalším dokladem pravidla, jak je riskantní, když se splní něčí přání. Do příštího čtvrtstoletí bychom si tedy měli svá přání lépe rozmyslet.